védánta (Hind)

védánta [vedānta] – „konec véd“, název pro upanišady a jejich učení, neboť tvoří závěr véd, kterou hinduistická tradice uznává za božské zjevení (šruti). Hlavní teze upanišad o základní jednotě světa, včetně jeho bytostí a věcí, s jeho božským zdrojem se stala v popularizované formě („Bůh sídlí v srdci každého tvora a ve všem stvoření“) nejrozšířenějším názorem mezi hinduisty a bývá označována za „védántový světový názor“. V rozšířeném významu se výraz védánta ujal pro směr filozofického myšlení, který vychází z učení upanišad a který se diferencoval do několika škol, jejichž texty nejsou součástí šruti. Přesto se pod tímto souhrnným názvem řadí mezi šest „ortodoxních“ systémů (daršana) hinduismu vedle svého tradičního názvu uttaramímámsá. Jsou to, vedle menších odnoží, tři hlavní školy se třemi hlavními představiteli: advaitavédánta, „nedualistická“ škola (Šankara), višištádvaitavédánta, „kvalifikovaně nedualistická“ škola (Rámánudža) a dvaitavédánta, dualistická škola (Madhva). Madhva se zdánlivě odchýlil od védántového principu jednoty, nicméně i on hlásal úplnou závislost světa a všech bytostí na Bohu. Všichni tři jmenovaní autoři rozsáhle citují, ve snaze podepřít správnost svých interpretací autoritou božského zjevení, statě z upanišad, často pečlivě za tím účelem vybrané.

Literatura:
Beidler, William (1975), The Vision of Self in Early Vedānta, Delhi: Motilal Banarsidass.
Deussen, Paul (1923), Das System des Vedānta, Leipzig: Brockhaus.
Kirtikar, Rao Bahadur Vasudeva J. (1924), Studies in Vedānta, Bombay: Taraporevala.
Lott, Eric (1980), Vedantic Approaches to God, London: Macmillan.
Murthy, H. V. Sreenivasa (1973), Vaiṣṇavism of Śaṃkaradeva and Rāmānuja, Delhi: Motilal Banarsidass.
Sircar, Mahendranath (1925), The System of Vedantic Thought and Culture, Calcutta: University of Calcutta (reprint Delhi 1974).

Karel Werner