anta (Buddh)
anta – doslova „konec“, krajnost. Buddha odmítal krajnosti, jak je zřejmé už z jeho prvního kázání v Antilopím háji, kde pravil: „A ten, kdo odešel dále pryč, mnichové, neměl by upadat do dvou krajností. Do kterých dvou? Do té, která obnáší vášně a potěchu z rozkoší, je bídná, hrubá, sprostá, přehnaná a nesměřuje ku prospěchu; a do té, která přináší únavu a zemdlenost, je neblahá, přehnaná a nesměřuje ku prospěchu. Mnichové, neupadat do žádné z těchto krajností, to znamená kráčet střední stezkou, jež vede k poznání, k vědění, ke klidu, k vhledu, k procitnutí, k vyvanutí. Je to ušlechtilá osmidílná stezka. (san. árjáštángamárga, pál. arijatthangikamagga).“ Jinde praví Buddha: „Všechno existuje (san. sarvam asti, pál. sabbam atthi), to je jedna krajnost, Kátjájano. Všechno neexistuje (san. sarvam násti, pál. sabbam natthi), to je druhá krajnost. Neupadaje do žádné z těchto krajností, Kátjájano, hlásá Tathágata učení mezistředu (san. madhjéna, pál. madždžhéna, instrumentál užitý adverbiálně).“