Rámakršna (Hind)
Rámakršna, Rámkrišna, Rámakrišna [rāmakṛṣṇa] (1836–1886, původním jménem Gadádhar Čattopádhjáj) – bengálský bráhman, jenž se stal již v časném mládí knězem bohyně Kálí v jejím tehdy novém chrámu v Dakšinéšvaru, který je dnes součástí Kolkaty. Při službě v chrámu počal záhy zažívat stavy vytržení a měl vize své „božské matky“ Kálí. Podle rodinné tradice pro něj byl ve věku 25 let sjednán sňatek, jeho nevěstě však bylo jen šest let, takže zůstala do dospělosti u svých rodičů. Její manžel zatím přestal pro častá vytržení vykonávat své kněžské povinnosti a následujících 12 let žil asketickým životem v blízké džungli. V té době se k chrámu přidružila tajemná sannjásiní jménem Bhairaví Bráhmani, a pomohla mu uvést jeho spontánní extáze v soulad s technikami jógové praxe bhaktického typu a zasadit jeho vize bohyně Kálí do tantrického meditačního kontextu kultu Déví jako nejvyššího božství, načež po nějaké době zmizela beze stopy. Jeho dalším instruktorem se stal nahý sannjásin Tótá Purí (mnich druhé větve advaitového řádu dašanámi), který jej zasvětil do řádu, načež Gadádhar přijal jméno Rámakršna, a objasnil mu Šankarovu filozofii a metodiku džňánajógy. Rámakršna jej uvedl v úžas dosažením nirvikalpa samádhi za jediný den. Na oplátku mu pak vyložil cestu k plné realizaci oddaností k osobnímu Bohu. Rámakršna byl přesvědčen, že si takto svou zkušeností ověřil pravdivost a stejnou platnost dvou zdánlivě protikladných pojetí konečné skutečnosti jako osobního Boha a neosobního absolutna. Poté strávil šest měsíců v nepřetržitém samádhi, a když se pak zotavil z následné tělesné slabosti, byl změněnou osobností. Byl nyní schopen šířit poselství duchovního života a vést druhé, experimentoval však dále s různými cestami k Bohu: impersonací Rádhy dosáhl vize Kršny, žil jako muslim a zažil mystické stavy, a když mu byla předčítána bible, měl vize Madony a Krista, a pochopil i učení Buddhovo. Nebyl pro sloučení náboženských tradic, nabyl však přesvědčení, že v každé z nich lze praktikovat jí vlastní duchovní cestu a dojít tím konečné realizace. Pro svou osobu zůstal věrný, zcela v souhlase s hinduistickým obyčejem, svému zvolenému projevu božství (ištadévatá) v podobě Matky Kálí. Jeho pověst světce se rozšířila i mimo Indii a mnozí návštěvníci dosvědčili jeho schopnost probudit v nich zážitek duchovna. Měl mnoho žáků, z nichž později vynikl Vivékánanda. Když se k němu ve svých 18 letech připojila jeho manželka, díval se na ni jako na vtělení božské Matky Kálí. Stala se jeho žačkou, respektujíc jeho celibát, a starala se jako Šáradá Déví (1853–1920) o kruh jeho žáků. Rámakršnova mise (Ramakrishna Mission), založená po jeho smrti, je dosud činná v Indii i jiných zemích, propaguje populární verzi advaity a vyvíjí sociální a osvětovou činnost.
Literatura:
Lemaitre, Solange (1959), Ramakrishna et la vitalité de l’hindouisme, Paris: Éditions du Seuil.
Müller, F. Max (1910), Rāmakrishna, His Life and Sayings, London: Longmans.
Rolland, Romain (1931), Mystický a činný život v dnešní Indii, díl I: Rámakrišna, díl II: Vivékánanda, Praha: Škeřík.