hinduista (Hind)
hinduista – příslušník náboženství, zvaného hinduismus. Indický tvar je hindu, což je původně avestské a perské znění sanskrtského slova sindhu, tj. řeka (srovn. Saptasindhu čili „sedmiříčí“), ale také jakákoli „velká voda“ a tedy jezero, moře nebo oceán. Výrazu hindu bylo používáno ve starověké Persii, zcela jistě alespoň za vlády Daria I. (kolem 522–486 př. n. l.), který dobyl severozápadní Indii a použil řeky Indu pro lodní expedici, pro všechny obyvatele dobytého území i pro všechny ostatní, kdo sídlili za onou velikou řekou. (Název Indus je latinské znění sanskrtského sindhu a bylo zavedeno místo řeckého tvaru Indos, známého z řeckých pramenů po vpádu Alexandra Velikého do Indie v létech 327–325 př. n. l.; řecký termín pro obyvatele Indie byl Indikoi.) Je možné, že výrazu hindu počala pro sebe používat též část indického obyvatelstva již za perské nadvlády. Po ovládnutí Persie islámem nabyl výraz hindu náboženský význam a byl rozšířen na celou Indii a všechny její obyvatele, kteří vyznávali védsko-bráhmanské náboženství a po dobytí Indie islámskými panovníky nepřestoupili na islám. V tomto významu pak nabyl všeobecného rozšíření.
Hinduismus nemá centrální organizaci a většinou nevede ani dílčí matriky svých vyznavačů jaké nacházíme u většiny křesťanských denominací, a proto nebylo v Indii nikdy snadné určit, kdo je hinduistou a kdo nikoli. Tradičně bylo možno donedávna předpokládat, že kdo se zrodil v kterékoli hinduistické pospolitosti, zachovával kastovní pravidla a uznával védská písma za posvátné zjevení, byl hinduistou. Na tomto podkladě např. Buddha a jeho následovníci nemohli být pokládáni za hinduisty, takže se buddhismus vyvinul v nové náboženství. Vysoce duchovní obsah Buddhova poselství a charisma jeho osobnosti však později vedly k tomu, že jej bráhmanští teologové začlenili do hinduistického systému božských inkarnací, byť i s poněkud pochybným posláním. V moderní době se obzor pojetí toho, kdo je hinduistou nebo může být za hinduistu pokládán, značně rozšířil následkem vývojových změn, docílených reformními hnutími, která vznikla v důsledku konfrontace hinduismu s evropskou civilizací. Např. kastovní systém již nelze pokládat za integrální součást hinduismu jako náboženství. Kasty sice dosud přežívají jako silně zakořeněný společenský předsudek, avšak přijetí a zachovávání kastovních předpisů již není nezbytnou podmínkou k tomu, aby byl někdo uznán za hinduistu. Okolnosti narození rovněž ztratily svou důležitost jako kritérium příslušnosti k hinduismu, takže asimilace, např. v důsledku sňatku, je snadná a také „přestoupení“ na hinduismus již není nemožností, i když se některé ortodoxní bráhmanské kruhy zdráhají takové přestupy uznat. Za další moderní vývojový rys hinduismu lze pokládat jeho novodobé interpretace, v nichž se klade větší důraz na jeho pravou podstatu jakožto univerzálního duchovního poselství, které je platné pro celé lidstvo. V tomto světle ani uznání védských písem nemusí znamenat jejich doslovné přijetí jako božského zjevení. Je zcela přijatelné, jsou-li védy uznávány jako posvátné v tom smyslu, že obsahují inspirované duchovní poselství. Odezíráme-li od sociologizujících definic hinduismu a zaměříme-li se na jeho světonázorové jádro, pak se za kritérium toho, kdo je hinduistou, může pokládat přijetí názoru na svět a lidský úděl, jak je vyjádřený pojmem sanátana dharma. Přitom je nutno mít na paměti, že pochopení tohoto pojmu v celé jeho šíři a hloubce a schopnost formulovat jej pro sebe nebo pro jiné není dáno každému (což ostatně platí o naukách všech náboženství). Proto je v praxi (při sčítání apod.) třeba pokládat za hinduistu kohokoli, kdo hinduismus vyznává a praktikuje na kterékoli úrovni – od filozofického a meditačního přístupu po rituální uctívání Boha nebo bohů, a to způsobem tradičním, lidovým nebo jakkoli reformovaným.