Aditi (Hind)
Aditi [aditi] (a-di-ti: „nedanost“, nevázanost, „nesměrovost“, nekonečnost) – jedna z nejstarobylejších božských postav ve védách, která zosobňuje neomezenost transcendentního absolutna. Védské hymny ji popisují jako matku lidí, bohů a všech ostatních tvorů (Rgvéd 1.89.10; Atharvavéd 7.6.1), ochránkyni a vůdkyni těch, kdo na sebe vzali závazek duchovní disciplíny, a královnu věčného zákona vesmíru (rta: Atharvavéd 7.6.2; Vádžasanéjisamhitá 21.5). Později je nazývána též Matka Země a kosmická kráva. Na rozdíl od ostatních védských bohů není její podoba nikde ve védských hymnech popsána. Jedině její lůno je zmíněno v souvislosti s tím, že se z ní zrodil svět.
Je zjevné, že Aditi byla středem jednoho z nejstarších stvořitelských mýtů ve védách. Jak její jméno naznačuje, Aditi je symbolem původní nekonečné či neprostorové dimenze jsoucna před manifestací světa, nežli se z ní svět vynořil. To, že tímto symbolem je nekonečná či neomezená (svobodná) božská osobnost, naznačuje, že védské pojetí povahy skrytého jsoucna před manifestací není něco jako pouhý prapůvodní chaos (nebo subatomická plazma astrofyziky před počátkem vesmíru nežli následkem vnitřního napětí v něm došlo k „velkému třesku“), nýbrž skrytá kosmická inteligence, kterou lze pojmově pochopit jen v analogii s lidskou osobností, ovšem nekonečně vyššího řádu. Tím, že zrodila svět a v něm hierarchii bytostí a vládne jeho řádu (rta), je naznačeno, že tento proces probíhá z inteligentního záměru a nikoli jako výsledek mechanických sil.
Prvními potomky Aditi byla skupina bohů, po ní zvaných Áditjové. Jedním z nich byl Dakša, bůh dovednosti, důmyslu a inteligence. Aditi se pak stala jeho dcerou, takže se sama také zrodila jako bohyně do manifestovaného světa. V této své druhotné podobě pak figuruje v mnoha legendárních příbězích v následující mytické historii světa. Toto snad je nejstarší dochovaný doklad o náboženských představách, které nakonec vyústily v nauku o božských inkarnacích na zemi.
Literatura:
Müller, F. Max (1956), The Vedas, Calcutta. (Sebrané články, napsané mezi léty 1868–95.)
Werner, Karel (1990), Symbols in Art and Religion, London: Curzon Press, str. 27–45.