jidiš (JKI-J)
jidiš Jazyk Aškenázů. J. se začala užívat ve středověku, zprvu pouze jako hovorový jazyk, od konce 13. stol. byla tradována i písemně. J. byla od počátku smíšeným jazykem. Fonetické a gramatické struktury historicky vycházejí ze středo- a hornoněm. dialektů a slovní zásoba obsahuje něm., hebr., aram., románské a slovanské prvky. V průběhu hist. vývoje vznikly dvě hl. varianty j.: západní, která byla rozšířena na něm. mluvících územích, v Holandsku a po určitou dobu i v sev. Itálii, a východní, používaná Židy v Polsku, Litvě, Rusku, Ukrajině a Rumunsku. Každá z těchto variant měla ještě různé dialekty. V 19. a poč. 20. století ztratila v důsledku hist. okolností záp. varianta význam a důležitost nabyla j. východní. Její vývoj v moderní obcovací a lit. jazyk probíhal ve stálé konkurenci s hebrejštinou, ale i němčinou, polštinou a ruštinou. V důsledku migrace žid. obyvatelstva na konci 19. stol. se východní j. rozšířila též do záp. Evropy, Kanady, Jižní Ameriky, již. Afriky, Austrálie a do Izraele. Téměř úplné zničení východoevrop. žid. centra nacisty během holocaustu vedlo k poklesu významu jazyka j. K obnovení zájmu o j. došlo na konci 20. stol.