lókájata (Buddh)
lókájata [lokāyata] – možná původně znamenalo „světská“, tedy „přírodní“ doktrína, zkoumání přírody, naturalismus a byla to škola materialistická. Staroindičtí materialisté stáli v protivenství vůči ádžívakům, říkalo se jim též „vyznavači svévole“ (san. jadrččhávádin, pál. jadiččhávádin) a bráhmanští odpůrci je opovržlivě nazývali nástika (pál. natthika), totiž „ti, co tvrdí, že není“ (san. násti, pál. natthi), rozumí se „nic nadpřirozeného“. Hlásali naprostou svobodu, přímo nevázanost, nespoutanou vůli a volně přirozený způsob života. Všechno na světě, co se děje, děje se živelnou a samovolnou činností přírody a každý jedinec je obdařen svou vlastní přirozeností (san. svabháva, pál. sabháva). Lókájatikové odmítali mravní příčinnost stejně jako ádžívakové, ale z jiných příčin a na jiném základě: všechny činy a prožitky jsou živelné a samovolné, neurčené a ničím neřízené. Duše ani převtělování, které by mohly umožnit uplatnění a působnost mravní příčinnosti, prostě nejsou. Smyslem bytí a cílem snažení všech bytostí je blaho a štěstí – a to podle pevného přesvědčení lókájatiků tkví v co nejvyšším potěšení (káma) smyslů, zejména potěšení z mezilidských vztahů. Na rozdíl od buddhistů, kteří tvrdili, že všechno je strastné (san. duhkha, pál. dukkha), a snad i od většiny myslitelů té doby, zastávali lókájatikové názor, že v životě přichází víc blažeností než strastí. Blaho je ovšem svou podstatou nestálé, přechodné, proměnlivé – a v tom je právě jádro věci: stálost a setrvalost je nudná a únavná, zatímco změna, střídání různých stavů v jejich protikladech a odlišnostech je nevyčerpatelným zdrojem potěšení a příjemného vzruchu; vždyť z překonávání obtíží se lze jen radovat. Nejvýznamnějším představitelem lókájaty v Buddhově době byl Adžita Kéšakambala (pál. Adžita Késakambala).
Význam pojmu v hinduismu viz lókájata (Hind)