jóga (disciplína) (Hind)
jóga (disciplína) [yoga] – systematická tělesná a duchovní disciplína, která zahrnuje celou osobnost a usiluje o dosažení stavu dokonalosti. Obsahuje techniku ke zvládnutí pochodů v tělesném organismu a dosažení jeho co nejúplnějšího ozdravění, zvanou hathajóga, a různé metody ke zvládnutí mysli neboli meditační techniky, jejichž účelem je vyvinutí aparátu vnitřního poznání, které by vyvrcholilo v realizaci konečné pravdy a osvobození cvičícího jógina od koloběhu znovuzrozování. Pro tuto část jógy se v některých kruzích ujal termín rádžajóga. Podle tradičního podání, jehož ozvěna je patrná i v Pataňdžaliho textu, byl to sám nejvyšší Pán (íšvara), jenž jógu zjevil lidem, a dokonce i bohové získali nesmrtelnost a své vyšší schopnosti praxí jógy (legendární příběh o stloukání kosmického oceánu je mytologickým obrazem pro techniku jógové meditace). Velký bůh Šiva Mahádéva nese jako velký asketa, který trávil dlouhá období v ústraní v meditačním ponoření, titul Jógapati a prokázal svou nesmrtelnost před ostatními bohy ještě dříve, než jí dosáhli oni.
Jóga, jejíž původ nelze odvodit z védských písem bez vnějších vlivů, byla již v době raných upanišad pěstována a předávána osobně z učitele na žáky v lesních ášramech stranou hlavního proudu védsko-bráhmanské tradice, jak se dovídáme hlavně z buddhistického pálijského kánonu. Po dezintegraci védsko-bráhmanského systému následkem úspěchu netradičních hnutí šramanů (a hlavně buddhismu a džinismu) a jeho obnovení v podobě hinduismu došlo k přijetí jógy mezi právoplatné systémy „zření“ (daršana) skutečnosti v podání Pataňdžaliho, a rovněž, opět pod vlivem buddhistických a džinistických nauk a meditačních praktik, k jejímu zpopularizování, na němž se značnou měrou podílela Bhagavadgítá. V průběhu rozpracování jógových technik pak došlo následkem dílčích zájmů k tomu, že některé z nich počaly být nazírány jako důležitější pro dosažení určitých žádoucích cílů anebo účinnější pro rychlou cestu za konečným cílem, a tyto techniky byly vyvinuty v samostatné jógové disciplíny. Jistou úlohu při tom hrály okrajové tendence nebo spodní proudy náboženského vývoje, např. tantrismus. Tak došlo k ustavení a formulaci různých „jóg“ či jógových škol se specifickými praktikami a specificky definovaným cílem. Např. kundaliníjóga používá uzpůsobených hathajógových technik k probuzení duchovních středisek v jemném těle; bhaktijóga používá uctívání a oddanost k Bohu jako prostředku k dosažení pokroku a cíle vysvobození; karmajóga vypracovala metodiku nesobecké akce, která má umožnit cestu za konečným cílem uprostřed světské činnosti; džňánajóga jde cestou vnitřní meditativní analýzy; a levoruká tantrajóga vyvinula své značně kontroverzní praktiky „vhodné pro kalijugu“. Všechny tyto jógové školy mají některé společné rysy, např. mravní disciplínu (i když se její pravidla mohou lišit) a nutnost soustředěného zaměření na praxi jakož i překonání nevědomosti. Většina z nich také větší nebo menší měrou sdílí některé důležité rysy Pataňdžaliho klasické jógy. Nicméně postupná fragmentace pokračovala dál a měla za následek ztrátu globální perspektivy a jasné představy o konečném cíli. To vedlo k přílišnému zdůrazňování částečných výsledků a stále většímu soustřeďování na dílčí techniky, které nabyly povahy samoúčelnosti. Proti tomu se objevily v novější době tendence zdůraznit opět vlastní duchovní účel jógy, totiž dosažení nejvyšší pravdy přímou vnitřní zkušeností, aniž by jógin věnoval pozornost odbočkám, které se mu nabízejí v podobě vedlejších dílčích výsledků, jakkoli lákavých. Pro tento směr byl ražen termín rádžajóga, rozšířený hlavně působením Vivékánandovým. V něm však opět chybí přiměřené ohodnocení hathajógy pro vyváženou, globálně pojatou praxi. Také Aurobindo viděl nutnost nově formulovat cíl a metodiku jógové cesty a rozšířil její perspektivu vizí možné spiritualizace celého vesmíru. Svou duchovní cestu nazval „integrální jóga“. Celkem vzato však lze říci, že Pataňdžaliho klasický systém jógy tvoří i dnes dostatečně širokou a spolehlivou základnu pro globální jógovou praxi jak metodicky, tak výhledem na její konečný cíl, včetně náznaků o jeho povaze.
Literatura:
Danielou, Alain (1954), Yoga: The Method of Re-Integration, London: Christopher Johnson.
Eliade, Mircea (1954), Le yoga: immortalité et liberté, Paris: Librairie Payot (2. vyd. 1969).
Werner, Karel (1987), Yoga, its Beginnings and Development, Farringdon: British Wheel of Yoga.
Význam pojmu v buddhismu viz jóga (Buddh)