šabda (Hind)

šabda [śabda] – (1) zvuk; (2) poselství; svědectví; (3) zjevená pravda; božské zjevení ve smyslu slyšeného poselství (též „vnitřním hlasem“). V hinduismu jsou tímto výrazem občas označovány také védské posvátné texty.

Literatura:
Mahapatra, Sitakant (1992), The Realm of the Sacred: Verbal Symbolism and Ritual Structures, Calcutta: Oxford University Press.