al-Fárábí, Abú Nasr Muhammad ibn Tarchán (JKI-I)
al-Fárábí, Abú Nasr Muhammad ibn Tarchán (lat. Alfarabius, Avennasar, 872-950) Arab. filosof. Pokoušel se sladit řec. myšlení s islámem; v tom byl ovlivněn alexandrijskou školou, která usilovala o harmonizaci kř. učení a antické vzdělanosti. Soulad rozumu a zjevení je možný, platí-li však principy metafyziky bytí (rozlišení esence a existence, která je esenci podřazená; nutné bytí pak stojí v protikladu k potenci). Druhý princip tvoří emanační teorie: svět vznikl vyzařováním deseti rozumů, vycházejících z bytí, z nichž desátý je činný rozum (intellectus agens), který dává věcem formu. V sociální filosofii vykreslil F. obraz ideální obce, které vládne mudrc – prorok spojující se s činným rozumem. Hl. díla: O souladu mezi učením dvou mudrců, Platóna a Aristotela; Kitáb ihsá al-ulúm (Inventář věd); Fi’l-akl (O rozumu); Kitáb fí mabádi árá ahli ´l-madínati ´l-fádila (Názory obyvatel ideálního města).