čas a prostor (Buddh)
čas a prostor – podle učení staroindických realistů jsou čas a prostor jakási „receptákula“, ohromné schránky obsahující všechen vesmír se vším, co v něm je. Buddhisté však popírají samostatnou reálnost času a prostoru, protože podle jejich přesvědčení skutečně reálné je jen to, co má svou vlastní účinnost. To „receptákula“ nejsou. Čas a prostor nelze oddělit od věcí a jevů, které v nich jsou a trvají v časově bodových okamžicích; nejsou to zvlášť vydělené entity. Díky své tvůrčí představivosti jsou lidé schopni vyabstrahovat si věci a jevy z jejich „receptákul“, ale vpravdě to není nic než pouhá představa, byť na každý bodový moment lze nazírat jako na nulovou částečku všeho času nebo na nulovou částečku všeho prostoru. V raném období brali buddhističtí filozofové prostor (san. ákáša, pál. ákása) za jeden z pěti veleprvků (mahábhúta) všehomíra. V tom se shodovali s ortodoxními školami, zejména njáji a vaišéšiky; prostor či éter byl spojován se zvukem a sluchem. Později však zjistili, že reálnost vnějších předmětů uniká důkazům a definicím. Prostor jako podstatu zavrhli; obdobně učinili s časem, s „velečasem“ (mahákála). Soustředili se na skutečně nicotné, nulové okamžiky bytí.
Viz též: kšanatva