Džagannátha (Hind)
Džagannátha [jagannātha] – „Pán světa“, jméno božstva, jehož sídlem je hlavní chrám (12. st.) města Purí ve státě Urísa (Orišá). Je reprezentováno hrubě otesanou dřevěnou sochou bez údů s velikýma malovanýma očima. Dnes je tato socha považována za zvláštní manifestaci boha Višnua nebo Kršny, avšak v minulosti prodělala několik proměn. Po dobytí Urísy (ve staré době zvané Kalinga) Ašókou se počal v zemi šířit buddhismus, po zániku maurjské říše se však místní dynastie přiklonila k džinismu a Džagannátha byl uctíván jako tírthankara Džinanátha nebo Džinéšvara. Od 1. až do 10. st. opět převládal buddhismus a zdá se, že Džagannátha byl uctíván též jako Buddha. Od 4. st. se počal v Uríse šířit šivaismus, který vyvrcholil v 11. st. (kdy byl vystavěn proslulý chrám Lingarádža v Bhuvanéšvaru), poté však se počal ujímat višnuismus v důsledku návštěvy Rámánudžovy v Purí počátkem 12. st., kdy bylo započato se stavbou chrámu, a Džagannátha se stal višnuistickým božstvem. O jeho identitu jako Kršny se zasloužil svým působením hlavně Čaitanja. Původ tohoto božstva však je nutno hledat již v prastarém místním kmenovém kultu. Jednou za 12 let je jeho socha pohřbena na tajném místě a místo ní je vytesána nová ze dřeva nímovníku (Melia azadirachta). Každoročně se v měsíci ášárhu (červen/červenec) koná svátek, během kterého je Džagannátha (se svými společníky, kterými jsou dle kršnovské tradice Kršnův bratr Balaráma a jeho sestra Subhadrá) umístěn na velikém dřevěném voze s obrovitými koly, taženém poutníky, a odvezen na týdenní „dovolenou“ do své venkovské rezidence. Obě cesty se dějí za účasti nesčetných davů, takže snadno dochází k úrazům i smrti pod koly vozu, což dalo v devatenáctém století podnět ke zprávám o domnělých rituálních sebevraždách, vesměs v záznamech misionářů. Evropští pozorovatelé též omylem zaměnili jméno boha za jméno vozu a tak je tento „Pán světa“ ve zkomoleném přepisu juggernaut dosud v angličtině označení pro těžká nákladní auta.
Na základě bližšího zkoumání se zdá, že hrubá ikona Džagannáthova byla původně primitivní neikonografickou reprezentací boha v podobě dřeveného kůlu v kultu domorodého kmene Savarů (Saora), jehož příslušníci dosud žijí v Uríse, a že se vyvinula v průběhu doby střídavě v buddhistickou a džinistickou a posléze v přítomnou formu, když byl kult Savarů pohindštěn. Savarové si dosud uchovali své starobylé právo vytesat novou ikonu a obřadně na ni přenést „životní substanci“ ze staré sochy pro kterou pak vykonávají pohřební obřady. Bráhmanští kněží pouze vmalují na novou sochu její oči.
Literatura:
Mukherjea, Sishil (1983), „An Enigma on Jagannath“, in Popular Festivals of India, ed. Sunil Kumar Nag, Calcutta: Golden Books of India Publications.
Patnaik, N. (1977), Cultural Tradition in Puri, Simla: HAS.