Eriugena, Johannes Scotus (JKI-K)

Verze z 11. 12. 2021, 12:44, kterou vytvořil imported>ZRN (import JKI a Hind)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Eriugena, Johannes Scotus (kol. 810 až 877) Irský (odtud Eriugena: Erin bylo staré jméno Irska, zvaného později Scottia maior – odtud druhé jméno Scotus) filosof a teolog, hl. představitel karolinské renesance. Navazoval na dílo Pseudodionýsia Areopagity (přepracoval Hilduinův překlad souboru Corpus Dionysiacum Versio operum S. Dionysii Areopagitae, a k vlastnímu nepříliš zdařilému překladu napsal i komentář Expositiones super Hierarchis S. Dionysii Araeopagitae) a pokračoval v christianizaci platonismu. Pokoušel se o využití novoplatonské představy o emanaci s kř. učením o stvoření a v ontoteol. schématu znázornit skutečnost na základě zjevení. To je obsahem zákl. systematického díla De divisione naturae (O rozdělení přírody; přesný název Peri fyseon merismou id est de divisione naturae), které se opírá o novoplatonskou strukturu exitus – reditus: Veškerá mnohost pochází z Jednoho a na konci se k pův. Jednomu opět vrací. Tím je podmíněna logická struktura díla: divisio znamená rozvíjení jednoty do mnohosti, zatímco opačný pohyb, resolutio, označuje návrat (reditus) k východisku divisio. Tak může E. sestupovat od Jednoho k nepřehlédnutelné mnohosti, od nejobecnějšího k poslednímu rozlišení, a pak zpětně stoupat od posledního individua k nejobecnějšímu. Účelem této metody je prozkoumat věd. vyslovitelnost bytí jako něčeho konkrétně jsoucího nebo konkrétně nejsoucího. Celek skutečnosti opisuje termín natura (řec. fysis), jež vedle celku stvoření zahrnuje rovněž Stvořitele. Kritérium pro rozdělení této skutečnosti se odvozuje z kř. pojetí zjevení a stojí na termínu creare (tvořit). Základem dělení jsoucího jsou výrazy tvořící a stvořená přirozenost. Pak získáváme čtyři druhy přirozenosti: 1. přirozenost nestvořená a tvořící, tj. Bůh; 2. stvořená a tvořící, tj. boží Slovo, jímž je Syn Boží, a s ním svět idejí (primordiales causae, nejvyšší důvody a stvořitelské ideje), podle nichž budou stvořeny všechny věci; 3. stvořená a netvořící, tj. svět, stvořený v prostoru a čase, jehož vrcholem je člověk; 4. příroda netvořící a nestvořená, tj. božská věčnost, v níž se opět sjednocují všechny stvořené věci. Tyto názory byly círk. odsuzovány pro údajný příklon k panteismu, avšak neoprávněně, protože E. nemyslel pojem „být“ (esse) z hlediska bytnosti, ale existence, a Bůh pro něj vždy zůstával transcedentálním nad-bytím. E. měl značný vliv na další vývoj středověké filosofiemystiky, ačkoli jeho díla byla 1210 a 1225 papežskou bulou zakázána a odsouzena ke spálení (za panteistickou interpretaci věty deus est omnia, jíž se dopustil Amalrich z Bene). Inspiraci z E. čerpal ještě M. Kusánský. Hl. díla: De divisione naturae; De predestinationae; Homilia in prologum S. Evangelii secundum Iohannem; Commentarius in S. Evangelium secundum Iohannem; Annotationes.

Břetislav Horyna