askeze (Hind)

Verze z 11. 12. 2021, 11:43, kterou vytvořil imported>ZRN (import JKI a Hind)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

askeze (skt. tapas) – důležitá součást hinduistické náboženské praxe od nejstarších dob až po dnešek. Vyskytuje se v mnoha podobách, od prostého ovládání smyslů, celibátu a zřeknutí se života ve světě, jež může znamenat život v klášteře, potulný život žebravého světce v relativní pohodě nebo s tuhou kázní i s životem na hranici hladovění, až po vyhledávání těžkostí, strázně a bolesti nebo i aktivní sebetrýznění. Jistá míra odříkání a kontroly smyslů se považuje ve většině indických, na vysvobození zaměřených náboženských směrů za nezbytnou pro jakýkoli duchovní pokrok na cestě k osvobození. Aktivní vyhledávání bolesti a sebetrýznění je menšinovým jevem, a to jen v některých tradicích. Jeho motivací je víra, kterou většina směrů nesdílí, že je tak možno urychlit uzrání karmické odplaty za minulé zlé skutky, čili odpykat si je takto ještě za přítomného života a tím si vytvořit předpoklad k dosažení osvobození od nutnosti dalšího znovuzrozování a tedy možnosti konečné spásy nejpozději v okamžiku smrti. V pozadí tohoto přesvědčení je názor, že prakticky každý člověk sebou vleče karmickou zátěž zlých činů ze svých minulých životů, a víra, že jakmile naplní svou askezí a sebetrýzněním míru utrpení, kterou si za ně zaslouží, bude to mít za následek vnitřní očištění a usmíření vin, což se projeví osobním zážitkem úlevy a poznáním, že asketa stanul na prahu osvobození. Z této pozice jistoty pak může učinit poslední krok k získání svobody dobrovolným odchodem z tohoto života. Toto vyústění náboženské cesty je známo hlavně z tradice džinistické, kde zvolený způsob odchodu byl bud’ vyhladověním nebo upálením. Dobrovolná smrt, méně drastickými prostředky, je podle pálijského kánonu přípustná také v buddhismu, ale jen u arahatů, tj. u těch, kdo dosáhli nibbány čili konečného osvobození již za života, a to jen v případě těžké nemoci těla, kterého již osvobozená mysl nemá zapotřebí a proto jeho udržování by bylo zbytečným břemenem jak pro jeho nositele tak, a hlavně, pro ostatní členy společenství mnichů.

Literatura:
Bhagat, M. G. (1976), Indian Asceticism, Delhi: Munshiram Manoharlal.
Bronkhorst, Johannes (1986), The Two Sources of Indian Asceticism, Bern: Peter Lang.
Chakraborti, Haripada (1973), Asceticism in Ancient India, Calcutta: Punthi Pustak.
Kaelber, Walter O. (1989), Tapta Mārga: Asceticism and Initiation in Vedic India, Albany: State University of New York Press.
Olivelle, Patrick (1995), Rules and Regulations of Brahmanical Asceticism, Albany: State University of New York Press.

Karel Werner