Říha Karel
Říha Karel
v Radkově (okr. Žďár nad Sázavou)
v Kroměříži
Římskokatolický kněz, jezuita. Vystudoval reálné gymnázium ve Velkém Meziříčí a teologii v kněžském semináři v Brně (1943–45), následně v Římě (1945–46), kde vstoupil do jezuitského řádu. Noviciát absolvoval na Velehradě (1946–48) a pokračoval studiem filosofie. V rámci protiřeholní „Akce K“ byl v letech 1950–52 internován, následně až do roku 1968 pracoval jako dělník. V srpnu 1967 přijal tajně kněžské svěcení ve Zhořelci. Po invazi v roce 1968 odešel do Rakouska, v Innsbrucku dokončil teologii a v roce 1972 získal doktorát z filosofie. Mezi lety 1972–79 působil v rakouské duchovní správě, poté v Římě spolupracoval s Vatikánským rozhlasem a působil jako spirituál české koleje Nepomucenum (1979–89). Po návratu (1990) se ujal vedení Katedry filosofie a patrologie na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, habilitoval se v roce 1997. Po odchodu do penze (2001) působil jako duchovní na Hostýně. Říha prosazoval syntézu metafyziky a etiky prostřednictvím fenomenologie, personalismu a filosofie činu („circuminsessio“) inspirované Maurice Blondelem (1861–1949), zároveň kriticky vztahoval novotomismus k moderním problémům subjektivity a transcendence. Autor děl Zrození ducha (1998), Identita a relevance (2002), Bůh vždy větší (2010) a meditativních textů, vzpomínek a povídek Hledání středu (2010).
Literatura:
Dialektika mysli a činu. Trinitas, Svitavy 2014.