Ašvaghóša (Buddh)
(přesměrováno z Šáriputraprakarana (Buddh))
Ašvaghóša [aśvaghoṣa] – básník a filozof mahájány, který žil nejspíše ve druhé polovině 1. a v první polovině 2. století n. l. Byl to bráhman ze Sákéty (dnešní Ajódhjá u Fajzábádu), jejž na buddhismus obrátil mnich Páršva (pál. Passa). Ašvághóšovi je připisováno mnoho literárních děl, ale většina asi mylně. Zcela jistě je však autorem Buddhačarity, Buddhova života, a Saundaranandy, O krásném Nandovi či O Nandovi [manželu] Sundarí2. Buddhačarita se nám v sanskrtu nedochovala celá, máme jen třináct prvních zpěvů a část čtrnáctého, které líčí Buddhův život od narození do velkého procitnutí (bódhi); v tibetském a čínském překladu je osmadvacet zpěvů dovedeno až do Buddhova vyvanutí (san. nirvána, pál. nibbána). Tento Ašvaghóšův spis je vrcholně umělecká epopej, v níž se v poetickém rouchu obráží básníkův široký rozhled a hluboké vzdělání; ukazuje se tam Ašvaghóšova zběhlost v celém staroindickém písemnictví krásném i vědeckém. Saundarananda vypráví v osmnácti zpěvech skvělým básnickým slohem příběh Buddhova nevlastního bratra a bratrance Nandy, jenž byl velmi silně citově poután ke světským potěchám a zejména ke své krásné choti Džanapadakaljání zvané Sundarí, Kráska, až ho Buddha konečně přesvědčil o nezvratné pravdě nauky. Zachoval se též zlomek Ašvaghóšova dramatu Šáriputraprakarana, Hra o Šáriputrovi, totiž část dvou posledních jednání, jakož i zlomky dalších dvou jeho divadelních her. Šáriputraprakarana představuje příběh dvou nerozlučných přátel Šáriputry (pál. Sáriputta) a Maudgaljájany (pál. Moggallána) a o jejich obrácení na buddhismus. Ašvaghóšovi je přisuzován též pozoruhodný soubor příběhů avadánového rázu, tedy „významných činů“, totiž Sútrálankára, Ozdoba súter, ale ve zlomcích tohoto textu nalezených v Turfánu ve střední Asii je za autora označen Kumáraláta. Ašvaghóšovi je připisován i další slavný spis Vadžrasúčí, Diamantová jehlice, ale to je sotva pravděpodobné. Je to krátký polemický traktát zaměřený ostře proti stavu bráhmanskému. Lze však předpokládat jistý vztah mezi Ašvaghóšovým dílem a rozsáhlou sbírkou súter nazvanou Saddharmasmrtjupasthána, Ustavení bedlivosti v dobré dharmě, která se sice zachovala jen v tibetském a čínském překladu, ale právě z ní vybral a do sbírky Dharmasamuččaja, Soubor nauky, uvedl půltřetího tisíce súter učený mnich Avalókitasinha. Ašvaghóša patří k velkým osobnostem buddhismu známým jako „čtyři Slunce ozařující svět“; ti tři ostatní jsou Árjadéva, Kumáraláta a Nágárdžuna1. Mahájánašraddhótpádašástra, Šástra o vzniku důvěry v mahájánu, je Ašvaghóšovi přisuzována zřejmě nesprávně; právě proto se někteří badatelé domnívají, že Ašvaghóšové byli dva.