Šiklová Jiřina
Šiklová Jiřina
v Praze
v Praze
Socioložka a disidentka evangelické orientace. Pocházela z rodiny lékaře, jejím manželem byl historik a publicista Zdeněk Šikl (* 1933, rozvod 1981). Rodina Šiklové nebyla nábožensky orientovaná, v mládí po druhé světové válce ji však ovlivnilo evangelické prostředí kolem YMCA, Šiklová se proto sama označovala za necírkevní křesťanku. Po maturitě na gymnáziu vystudovala historii a filosofii na Filosoficko-historické fakultě UK (absolv. 1958; CSc. 1965), kde zůstala jako odborná asistentka katedry filosofie (1960–65), resp. nově založené katedry sociologie (1965–69). Věnovala se především sociologii mládeže, avšak publikovala jen drobné práce; obhájená habilitace jí byla zrušena (formálně rehabilitována 1990; dílo vyšlo jako Stoupenci proměn, 2012). V roce 1968 se výrazně angažovala v reformním hnutí, byla zvolena předsedkyní fakultní organizace KSČ. Za nastupující tzv. normalizace byla propuštěna, pracovala v manuálních profesích (uklízečka) a jako sociální pracovnice (1971–88). Podílela se na aktivitách disentu, psala do exilových a zahraničních tiskovin (řada příspěvků analyzujících situaci v Československu; pod cizím jménem spolupracovala na knize Žena v dnešní rodině, 1976), v roce 1986 spoluorganizovala nezávislý výzkum veřejného mínění, publikovaný rovněž v zahraničí (Svědectví, 1986). Od května 1981 do března 1982 byla ve vyšetřovací vazbě kvůli pašování zakázaných tiskovin. V roce 1990 se v rámci rehabilitací vrátila na Filosofickou fakultu UK, kde spoluzaložila katedru sociální práce (vedla ji v letech 1991–2000), výrazně se angažovala také v rozvoji genderových studií. V roce 2000 odešla do penze, nadále se však veřejně angažovala ve prospěch občanské společnosti, genderové rovnosti, ekologických aktivit apod. Obdržela medaili Za zásluhy (1999). Po odchodu do penze napsala několik populárně orientovaných knih rekapitulujících její sociálně poradenské zkušenosti (Deník staré paní, 2003; Dopisy vnučce, 2007; Matky po e-mailu, 2009; Vyhoštěná smrt, 2013), vydala rovněž biografické knižní rozhovory (Bez ohlávky, 2011; rozhovory vedli M. Plzák a M. Čechlovská) a soubor dopisů z vězení (Omlouvám se za svou nepřítomnost, 2015). V těchto dílech reflektovala, třebaže okrajově, i náboženské otázky.
Literatura:
Vilém Prečan (ed.): Kočka, která nikdy nespí. Jiřině Šiklové k narozeninám. J. H. Ottaway, Praha 2005; Zdeněk R. Nešpor a kol.: Slovník českých sociologů. Academia, Praha 2013, s. 381–383.