Šimsa Jan
Šimsa Jan
v Praze
v Brně
Farář Českobratrské církve evangelické a disident. Syn evangelického publicisty Jaroslava Šimsy. Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze (1948) vystudoval Husovu / Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu (1952) a působil jako vikář ČCE v Pardubicích (1954–55), Praze-Vinohradech (1955–57) a Klášteře nad Dědinou (1957–58). V Klášteře zůstal i jako farář (1958–63), pak sloužil v Prosetíně (1963–73). Patřil mezi reprezentanty teologického hnutí Nová orientace. V březnu 1973 mu byl odňat státní souhlas k duchovenské činnosti, až do roku 1975 však zůstal v místě jako kostelník. V roce 1975 se přestěhoval do Brna, kde pracoval jako skladový dělník ve Výzkumném ústavu makromolekulární chemie. Účastnil se aktivit brněnského disentu, v roce 1977 se stal signatářem Charty 77. V květnu 1978 byl zatčen a následně odsouzen za napadení veřejného činitele, když fyzicky bránil svoji manželku během domovní prohlídky; propuštěn byl v únoru 1979. Po propuštění se vrátil k občanským aktivitám a po celá osmdesátá léta byl významnou postavou moravského disentu. Aktivně se účastnil listopadové revoluce, v devadesátých letech se podílel na obnově a rozvoji struktur občanské společnosti. Byl redaktorem Křesťanské revue (1990–94), ale do církevní služby se již nevrátil. V roce 1991 obdržel Řád T. G. Masaryka. Je autorem vzpomínkových textů Bitky Jana Šimsy (2000), knižně vyšly rovněž jeho dopisy s Ludvíkem Vaculíkem (Vážený pane Mikule, 2003). Šimsovou manželkou byla církevní historička Milena Šimsová, synem je farář Jiří Šimsa (* 1964).
Literatura:
Jana Soukupová: Nepoddajní, aneb Nešlo to jinak. Příběhy jihomoravských disidentů v 70. a 80. letech 20. století. Host, Brno 2010.