Šiva (bůh) (Hind)

Šiva (bůh) [śiva] – jeden ze dvou nejuctívanějších bohů hinduismu a nejvyšší Bůh, Mahádéva, v očích svých vyznavačů. Má mnoho jmen, ve védech byl strašlivým ničitelem, ale i milostivým léčitelem Rudrou, často je zván Pašupati (Pán tvorstva) a také Jógapati (Pán jógy), neboť je velkým asketou, zvládl duchovní praktiky a dosáhl nesmrtelnosti dříve, než ostatní bohové, což mu umožnilo zachránit svět před zhoubou při stloukání kosmického oceánu. Vládne tvořivou a plodivou silou vesmíru, což je vyjádřeno jeho velmi rozšířeným symbolem lingamu. Kult jeho lingam nabyl kosmických proporcí, když splynul s védským kultem kosmického sloupu (skambha), takže představuje symbolicky axis mundi, jejíž počátek a konec bohové menšího formátu než je on sám (tj. kteří nerealizovali cíl jógy) nemohou dosáhnout, neboť sahá z nejhlubších propastí bytí do nejvyšší dimenze transcendentna.

V bráhmanské teologii je Šiva třetím členem božské trojice (trimúrti) jako bůh ničitel, kteroužto funkci symbolizuje svou ikonou jako Natarádža, král tance (stojící na jedné noze uprostřed plamenného kruhu), který na konci světového období svým tancem zničí vesmír ve všeobecné konflagraci. Nazírán jako nejvyšší Bůh, představuje touto ikonou nekonečné víření světů a souhru sil kosmického procesu s jeho opakovanými obdobími manifestace, rozkvětu a periodického zániku světa. V šivaistických textech a svými vyznavači je Šiva pokládán za totožného s transcendentním jsoucnem upanišad (brahma) a současně za pravého Boha a nejvyššího Pána vesmíru a vládce tvorů. Jeho manželkou a šakti je Umá, která má mnoho inkarnací, vždy jako Šivova manželka; nejčastěji se s ním objevuje na ikonách a v mnoha mýtech jako Párvatí. Jeho znakem a zbraní je trojzubec (trišúla) a jeho jízdním zvířetem je býk Nandin; oba jsou doloženi již na kušánských mincích (1. st.).

Mýtus o jeho nesmrtelnosti, které dosáhl již před tím, než ostatní bohové získali stloukáním kosmického oceánu nápoj nesmrtelnosti (amrta), je zmíněn již ve védech (Rgvéd 10.136.7), purány však popisují podrobněji, jak se ze stloukání vynořil nejdříve jed a hrozil zahubit všechno tvorstvo, včetně bohů, Šiva je však zachránil tím, že jed vypil. Jediným následkem bylo, že mu natrvalo zmodral krk. Tato mytologická alegorie obsahuje poselství o dobrovolně podstoupeném spasitelském poslání, které na sebe bere bůh nebo vyšší bytost, která dosáhla dokonalosti a vymanila se z koloběhu života a smrti, aby za cenu vlastního utrpení pomohla druhým rovněž dosáhnout nesmrtelnosti. (Obdobné poselství obsahuje višnuistická nauka o božských inkarnacích, raně buddhistické učení o učitelské činnosti jedinců, kteří se vypracovali na úroveň dokonalosti a stali se buddhy, a mahájánové učení o stezce bódhisattvů, kteří se zavazují neopustit samsárovou oblast, dokud jiné bytosti potřebují pomoc na cestě k osvobození.)

Literatura:
Davis, Richard H. (1991), Ritual in an Oscillating Universe: Worshipping Śiva in Medieval India, Princeton: Princeton University Press.
Gonda, Jan (1970), Viṣṇuism and Śivaism: A Comparison, London: SOAS (reprint Delhi: Munshiram Manoharlal, 1976).
Kramrisch, Stella (1981), The Presence of Śiva, Princeton: Princeton University Press.
O’Flaherty, Wendy Doniger (1973), Asceticism and Eroticism in the Mythology of Śiva, London: Oxford University Press.

Šivánanda [śivānanda] (vlastním jménem Kuppusvámí Ajjar, 1887–1963), původně lékař, později putující sannjásin a posléze guru a hlava ášramu. Narodil se v Pattamadai, Tamiláadu, studoval v Tiručiráppalli a Taňčávúru a provozoval lékařskou praxi v Malajsku (1913–1923). Již za studií čítal náboženskou, teozofickou a jógovou literaturu, praktikoval jógu a pokračoval v ní i během své lékařské praxe, až jednoho dne zažil vizi vnitřního světla. Brzy se cítil neschopen plnit své povinnosti a vzdal se své praxe. Po návratu do Indie se stal poutníkem a r. 1924 byl v Rišikéši ordinován jako sannjásin. Žil pak v různých ášramech, avšak když viděl, jak mnozí poutníci a sádhuové trpěli nemocemi, počal jim lékařsky pomáhat a praktikoval též pránickou terapii. Občas navštěvoval jako poutník posvátná místa, mezi jinými i horu Kailás v Tibetu r. 1930, a poté putoval po Indii a pořádal přednášky a kírtany. Roku 1934 založil svůj vlastní ášram Ananda Kutir v Ršikéši, ale po několik dalších let pokračoval ve svých misijních cestách. Napsal mnoho populárních knih o praxi jógy a hinduistické náboženské filozofii a měl mnoho žáků v Indii i v různých zemích světa, pro něž založil r. 1939 Společnost božského života (Divine Life Society), která dosáhla největšího rozšíření v 60. a 70. letech, poté však počala její popularita ustupovat. Snad nejúspěšnější byl v propagaci mírné formy praxe hathajógy. Jeho spisy, přeložené do češtiny a kolující ve strojopisech, byly jedním z několika podnětů, jež vedly r. 1962 k založení Klubu jógy v Brně, který přetrval totalitní režim i normalizaci.

Literatura:
Ananthanarayan, N. (1979), From Man to God-Man: The Inspiring Life-story of Sri Swami Sivananda, Durban: Sivananda Press.
Sivananda, Sri Swami (1980), Autobiography, Shivanandanagar: Divine Life Society.

Karel Werner