Žilka František
Žilka František
v Dolních Rozsíčkách (dnes část obce Blažkov; okr. Žďár nad Sázavou)
v Praze
Farář a teolog reformované církve, resp. později Českobratrské církve evangelické. Pocházel z reformované selské rodiny, výjimečně užíval i jména František N(eumann) Žilka po rodném příjmení manželky. Po maturitě na českém gymnáziu v Brně (1890) studoval evangelickou teologii ve Vídni (absolv. 1896, během studií stáže v Halle, Edinburghu a Lausanne). Doktorát teologie získal v Paříži (ThDr. 1919). Působil jako vikář reformované církve v Čáslavi (1896–99) a Táboře (1899–1901, diasporní kazatel), farářem se stal v Mělníku (1901–19). V roce 1919 byl jmenován řádným profesorem Nového zákona na nově ustavené Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě, na níž učil až do uzavření českých vysokých škol v roce 1939; pětkrát byl zvolen jejím děkanem (1922–23, 1924–25, 1926–27, 1931–32, 1937–38). Obdržel čestné doktoráty v Montpellier, Edinburghu a Rize. Žilka byl jedním z nejvýraznějších českých představitelů liberálního protestantismu, přímo navázal na Adolfa Harnacka, jehož Dějiny dogmatu rovněž přeložil (1903). Ve svých prvních dílech interpretoval velké náboženské postavy a tradice s pochopitelným důrazem na český protestantismus (František Palacký, 1898; Jan Hus, 1899; Cyril a Methoděj, 1905; Karel Havlíček, 1906; Jan Kalvín, 1909; Půl století náboženské svobody, 1912), připravil také populární výbor z Husových děl (1900–1902; Duch spisů Husových I.–III., 1901), překládal beletrii. Později se pokusil o přiblížení různých světových náboženství, přičemž v duchu liberální protestantské religionistiky zdůrazňoval jenom relativní kvalitu křesťanství (Dějiny světových náboženství, 1924; výbor z kanonických textů Člověk a Bůh, 1926); zároveň se věnoval aktuálním náboženskocírkevním otázkám (řada přednášek a brožur, nejrozsáhlejší Naše křesťanství, 1941). Veden liberální teologií uvítal spojení českých evangelických církví, v tomto duchu pak vedl revui Kalich (1922–41), přispíval do dalších časopisů (Kostnické jiskry, v Naší době vedl rubriku náboženských rozhledů) a připravil nový, záměrně modernizující překlad Nového zákona (1933). Novozákonní bádání bylo v meziválečné době jeho hlavním úsilím, vydal řadu dlouho užívaných – nebo i posthumně vydávaných – liberálně orientovaných kompendií: Dějiny novozákonní doby (také Začátky a základy křesťanského náboženství I., 1925), Podobenství Ježíšova (Začátky a základy křesťanského náboženství V/1, 1930), Ježíšovo kázání na hoře (Začátky a základy křesťanského náboženství V/2, 1931), Ježíš Kristus (1942–47), Pavel z Tarsu a apoštolský věk křesťanské církve (1984).