Bhagavadgítá (Hind)

Bhagavadgítá [bhagavadgītā] (též krátce Gítá) – Zpěv Vznešeného. Tento snad nejznámější indický náboženský text není součástí „zjevených“ posvátných písem védských, nýbrž je vložen jako „episoda“ do indického národního eposu Mahábhárata ve formě rozmluvy mezi Ardžunou, velitelem vojska Pánduovců, a jeho vozatajem Kršnou, který se později projeví jako vtělení Boha (avatára). K této neobyčejné rozmluvě došlo, podle líčení textu, za značně nepravděpodobných okolností na válečném poli Kurukšétra, a to v okamžiku, když Ardžuna váhal dát povel k započetí bitvy mezi dvěma vojsky, seřazenými v útočných formacích, a tím k zahájení veliké války mezi Kuruovci a Pánduovci, dvěma spřízněnými panovnickými rody. Kršna upomíná Ardžunu na jeho povinnost příslušníka stavu kšatrijů bojovat za spravedlivý výsledek válečného sporu bez ohledu na své osobní obavy a bez myšlenky na osobní újmu nebo prospěch, který by mu z toho mohl vzejít. Aby uklidnil jeho nechuť k zabíjení, obzvláště když vidí na druhé straně mnoho pokrevných příbuzných a také někdejších přátel, zjeví mu nauku o nesmrtelném jádru lidské osobnosti, jež zůstává nedotčeno vnějšími osudy těla, které dočasně obývá. V průběhu rozmluvy mu mimo jiné poskytne vizi, v níž se mu zjeví jako nejvyšší Pán vesmíru, a vysvětlí mu své poslání avatára. Poprvé je tu výslovně formulována nauka o periodických božích inkarnacích ve světě za účelem obnovení řádu a spravedlnosti (dharma) v dobách jejich úpadku (4.7–8).

Obsah Bhagavadíty se dá charakterizovat jako populární výklad učení upanišad a shrnutí jógových praktik, jak dosáhnout osvobození z koloběhu znovuzrozování. Učení nejstarších upanišad o absolutním brahma a některých mladších upanišad (hlavně Švétášvatarópanišady), které se kloní k teismu, je vyloženo ve smyslu dvojí povahy nejvyššího jsoucna, jež je transcendentní a nepostižitelné a při tom současně imanentní a přítomné v každém a ve všem jako nejvyšší Pán, který je tím přístupný každému, kdo se k němu obrátí v oddané adoraci a lásce (bhakti). Cesta lásky (bhaktimárga) je tu povýšena na účinnou metodu vedoucí k osvobození, kterou může nastoupit i ten, kdo se necítí schopen plnit požadavky metodické praxe klasické jógy (kterou Bhagavadgítá plně uznává a doporučuje těm, kdo jsou schopni ji praktikovat), a tím se jí vyrovná nebo ji i předčí, takže odtud vzniká pojem bhaktijógy. Požadavek odvratu od světa v klasické józe může být splněn nejen vzdáním se činnosti ve světě (které se může i minout svého cíle, je-li jen vnějškové čili formální a není-li provázeno odvratem mysli), nýbrž prostým vzdáním se lpění na výsledku činů čili dosažením vnitřního odpoutání od vlastního konání (naiškarmja), které je pak motivováno prostým plněním povinností. To je duchovní disciplína konání, a odtud vzniká další pojetí možné metody osvobození, totiž karmajóga. Její zavedení je patrně poplatné buddhistické nauce o cestě bódhisattvů, kteří se cvičí v dokonalostech, nutných pro dosažení probuzení, uprostřed činného života a zůstávají ve světě, i když již dosáhli nirvány, aby mohli pomáhat jiným. Bhagavadgítá obsahuje i jiné známky buddhistického vlivu, včetně užívání sanskrtských ekvivalentů termínů ražených v pálijském kánonu.

Literatura:
Legget, Trevor (1995), Realization of the Supreme Self: The Bhagavad Gīta Yogas, London and New York: Kegan Paul International.
Upadhyaya, Kashi Nath (1971), Early Buddhism and the Bhagavadgītā, Delhi: Motilal Banarsidass.
Zaehner, R. C. (1969), The Bhagavad-Gita, with a Commentary based on the Original Sources, Oxford: Claredon Press.

Karel Werner