Buddh:Původní předmluva
Duchovní prostředí vzniku buddhismu
Severní Indie a zejména Poganží a podhůří Himálaje se v 7.–5. století před n. l. staly podivuhodným kadlubem silného intelektuálního vření filozofického, vědeckého i náboženského. Dychtivá žízeň po poznání, nepotlačitelný sklon k abstraktním spekulacím a systematické klasifikaci všech pozorovaných jevů, úžasná schopnost logického rozumování, naprostá svoboda názoru a jeho vyjádření, nejčistší úmysly dobrat se skutečné pravdy, to jsou charakteristické rysy tohoto slavného období mocného vzepětí indického ducha.
Tehdejší duchovní myslitele trýznily závažné otázky: Je vesmír konečný, nebo nekonečný? Je věčný, nebo nikoli? Je lidské ego (duše, osobnost) věčné, nesmrtelné, nebo ne? Vznikly vesmír, svět a ego z vůle a činu nějaké bytosti, nebo vznikly jen tak samy o sobě? Anebo existují bez počátku a bez konce? Je lidský duch schopen dospět k dokonalému poznání věcí, procesů a jevů? Pokračuje ego ve svém bytí i po smrti? A jestli ve svém bytí pokračuje, je si toho vědomo, nebo nikoli? Má nějaký tvar jako před smrtí, nebo je beztvaré, nehmotné? Je toto posmrtné bytí konečné, nebo nekonečné? A mění se nějak? Anebo je ego smrtí zničeno jako tělo?
Takové a podobné to byly otázky, jež se myslitelé tehdejších věků snažili tak či onak rozlousknout. Disputovali o nich vášnivě a jejich argumenty byly pádné a logicky trefné, byť poplatné své době a současnému vývoji věd. Vznikaly velice zajímavé hypotézy a teorie o vzniku vesmíru a hmoty a o podstatě lidského vědomí a myšlení.
Ústředním problémem, kolem nějž kolotaly všechny drobnější jednotlivosti, byla ovšem sudba člověka, jeho postavení ve světě a ve vesmíru a jeho budoucí osud. Co se stane s bytostí po smrti? Lze ovlivnit průběh lidského života a nasměrovat ho ke štěstí a blahu? Lze si i po smrti zajistit nějakou přijatelnou existenci? Především tato otázka zajímala před tolika staletími duchovní elitu Indie, kterou tvořily dvě velké skupiny: oficiální bráhmani a nezávislí šramani. Ti první byli příslušníci nejvyššího ze čtyř společenských stavů, kněží a duchovní inteligence, lidé vzdělaní ve vědách a znalí posvátných textů, především véd a upanišad. Bráhmani stáli na pozici ortodoxní a jen oni mohli a směli konat předepsané náboženské obřady; oni byli strážci a vykonavateli védského rituálu. Osud člověka zcela závisel na dokonale přesném provádění příslušných obřadů, na přísném zachovávání všech předepsaných rituálních úkonů védského náboženství – bráhmanismu. Nicméně i mezi bráhmany se vyskytovali svérázní myslitelé, kteří zastávali názory méně či více rozdílné, leckdy až protikladné, a to zejména ti, kteří zanechali rodinného života a stali se askety a poustevníky věnujícími se téměř výhradně rozjímání.
Šramanové, „snaživci, kteří usilují“, to byli potulní asketové a žebraví kazatelé; také se jim říkalo tuláci či obejdové (san. parivrádžaka, pál. paribbádžaka). Potulovali se Indií, žili z almužen a z toho, co poskytla matka Příroda, a se vší nezávislostí ducha a myšlení se snažili vyřešit základní a věčné otázky bytí vesmíru a jedince v něm. Původem pocházeli hlavně ze stavu bráhmanského a kšatrijského. Protože opustili své společenské postavení, vytvořili zvláštní společenskou vrstvu mimo kastovní systém. Mezi lidem se těšili o to větší úctě, neboť se věřilo, že díky své asketické ukázněnosti a zvláštnímu způsobu života ovládají nadpřirozené síly. Šramanové zcela bez zábran a bezostyšně hlásali ty nejpodivnější, ba výstřední názory, a to i takové, jež byly vůči ortodoxnímu učení bráhmanismu v rozporech nejpříkřejších. Mnozí z nich zcela samozřejmě a veřejně páchali věci nevídané neslýchané, někdy jen podivné, jindy i odporné a nemravné, chodili úplně nazí, potřeni popelem sebraným na místě, kde se spalují mrtvoly, zdržovali se rádi na pohřebištích a žárovištích, napodobovali různá zvířata a chovali se jako ona, strašlivě se zmrzačovali a vystavovali se na odiv. Určitě mezi nimi byli i mnozí podvodníci a šarlatáni, povaleči, profesionální žebráci, zločinci uhýbající před zákonem, avšak většinou to byli bezpochyby svatí muži ducha upřímně toužícího po poznání a po vnitřním klidu, kteří byli znechuceni světskou marností a nestálostí vezdejšího bytí; opustili všechno, co měli, a začali žít sami, opuštěni, v odříkání, oprostivše se ode všeho lnutí a lpění. Právě mezi nimi vytryskalo to velkolepé vzepětí ducha, z něhož mimo jiné nauky vzešly vznešený buddhismus i o něco starší džinismus.
Jednou z nejrozšířenějších představ ve staroindických filozofických a náboženských naukách byla víra ve znovuzrozování – reinkarnaci. Každý lidský jedinec se po své smrti narodí znova jako jiný, znovuzrozený člověk, bůh, démon (a těch bylo nespočet druhů, dobří i zlí, laskaví i zlomyslní, šlechetní i škodliví, ba hrozivě nebezpeční) nebo nějaký živočich, a jednotlivé životy každé bytosti tak tvoří nekonečný řetězec bytí v různých formách. Tato představa byla obecně hodnocena a přijímána kladně, a to jak mezi lidem, tak i v kruzích bráhmanských. Stačilo totiž jen řádně přinášet oběti božstvům a chovat se pokud možno mravně. Smrt potom neznamenala konec všemu, nýbrž se stávala jen jakýmsi přestupem do jiného, dalšího života, přestupem duše (san. átman, pál. attan) do jiného těla. Avšak potulní asketové, kteří se vzdali světa a odvrátili se od jeho plytkých marností, se přímo děsili strašné perspektivy nekonečného znovuzrozování ve stále dalších bytích a všemožně se snažili najít nějaké východisko, účinný prostředek, jak tento nekonečný řetězec zcela přetít. To záviselo především na pojetí podstaty bytí a žití člověka a jejich sřetězení.
Mimo bráhmanský názor, že jakost každého dalšího znovuzrození závisí toliko na způsobu provádění bohoslužeb a dalších rituálních úkonů v životě minulém, stála sofistická doktrína, oblíbená zejména mezi neortodoxními askety a jejich přívrženci, podle níž sřetězení lidských bytí, to jest ten nekonečný řetězec znovuzrozování, je řízeno především mravní hodnotou činů (san. karman, pál. kamma) každého jedince. To tedy znamená, že každý je v současném životě vědomě nebo nevědomky strůjcem svého osudu v životě příštím.
Co se týče samé podstaty člověka, většina myslitelů věřila tomu, že jedinec je složen z prvků fyzických a prvků psychických, jež jsou pomíjivé a hynou v okamžiku smrti, a z jednoho prvku základního, osobního a věčného, zvaného duše (san. átman, pál. attan), život (džíva), člověk (san. puruša, pál. purisa), osobnost (san. pudgala, pál. puggala) ap., který z dřívějšího bytí přechází do bytí následujícího. Staroindičtí materialisté však tento věčný prvek putující z bytí do bytí urputně popírali tvrdíce, že člověk se skládá výlučně z prvků hmotných a že smrtí člověka jeho život, a tudíž bytí, nenávratně končí. Pro materialisty problém znovuzrozování ani posmrtné spásy neexistoval.
Mezi prostředky k osvobození z tohoto osudového sřetězení stále dalších a dalších znovuzrozování, z koloběhu životů, byla nejoblíbenější a nejrozšířenější jóga ve svých nejrůznějších podobách od čisté meditativní filozofie až po temné proudy tantrismu. Smyslem bylo dosáhnout očištění onoho věčného a nepomíjivého v člověku od pomíjivých hmotných prvků hlubokým soustředěním mysli. K tomu ovšem bylo nezbytno projít dlouhou a přísnou průpravou, kázněním těla i ducha. Záleželo na vůli a síle osobnosti duchovního Mistra (guru), jak vedl své učedníky a jakou metodu zvolil. Záleželo také na adeptovi, kterého Mistra si vybral.
Myslitelé některých filozofických škol, zejména bráhmanských, věřili v existenci jakéhosi nejvyššího boha, absolutního ducha, nehmotného, nadosobního a věčného, přímo vesmírného, jejž zvali Brahma. A podle učení upanišad tkvělo dosažení „spásy“, či přesněji „osvobození“ (san. mókša, pál. mokkha), v tom, že si člověk hluboce uvědomil, že jeho osobní ego je naprosto totožné s vesmírným brahma, jehož symbolickým představitelem je Brahma, totiž že mikrokosmos jedince a makrokosmos Brahmův jedno jsou. Jiní však tvrdili, že ego se s brahma nikdy neztotožní, třebaže se člověk osvobodí od svého bytí. Nechyběli učitelé, a to i mimo materialisty, kteří existenci jakéhokoli boha či božstva nebo vesmírného ducha zásadně popírali; tak i Buddha, neboť on ve své nauce boha vůbec nepotřeboval, natož duši. Proto je buddhismus někdy zván „bezbožné náboženství“.
Takové zhruba bylo duchovní prostředí doby, v níž pod vlivem nejrůznějších názorů vznikl buddhismus, heterogenní humanistický eticko-filozofický systém, jehož vnitřní rozmanitost, bohatost a hloubka z něj činí snad nejmocnější myšlenkový proud staré Indie vyjma upanišady.
Buddha patřil k novému a širokému filozofickému hnutí, jež vzniklo a rozvíjelo se ve změněných společenských podmínkách. Bráhmani, to bylo dědičné kněžstvo; a dávní filozofové a básníci, jejichž tvorba se nám dochovala v bráhmanské slovesnosti, byli buď bráhmani, nebo jedinci pobráhmanštění aspoň posmrtně tím, že skrze své dílo byli přijati mezi pravověrné. Nové neortodoxní hnutí, jakkoli nejednotné a víceméně individualisticky roztříštěné, mělo jeden společný rys: jeho vůdčí osobnosti byli nebráhmani a pocházeli ze všech ostatních společenských stavů a vrstev, vzdalovali se bráhmanských škol a institucí a vytvářeli si školy vlastní. Někteří z bráhmanů se k novým směrům připojili, čímž se ovšem vymkli dogmatické bráhmanské tradici, odbráhmanštili se, protože v těchto školách se nedbalo společenských stavů ani třídního původu; tu záleželo jen na síle osobnosti.
Místo dogmatické bráhmanské tradice se šramanové snažili najít uspokojivá rozumná vysvětlení běhu všehomíra a života objektivním výzkumem a logickým uvažováním a usuzováním. Věřili, že mohou odhalit přírodní zákony vlastní usilovnou snahou, aniž by se museli opírat o pochybnou autoritu bráhmanských vševědů nebo očekávat nadpřirozená vnuknutí, a že odhalené zákony budou obecně platné a obecně uznávané, neboť si je kdokoli bude moci ověřit vlastním zkoumáním a zkušenostmi. Domnívám se zcela vážně, že lze přijmout názor, že s přihlédnutím k tehdejší dávné době byl přístup šramanů ke zkoumání přírodních i společenských jevů docela racionální a vědecký, byť byl veden praktickým záměrem využít získaného poznání k dosažení osobní blaženosti.
Stejně jako upanišadovský mudrc Uddálaka před nimi, přispěli šramanové k pozoruhodnému pokroku ve vývoji přírodních věd. Zvláště se zabývali matematikou a astronomií, někteří i lékařstvím. V jejich naukách hrál významnou úlohu vesmír; zmiňovali se o něm v souvislosti s prvky či praprvky, z nichž se skládá, klasifikují je a popisují vznik a vývoj světa a postavení člověka v něm. Podle jejich pojetí je vesmír přírodní jev, který se vyvíjí sám v souladu s přírodními zákony, jež lze zjistit a vyjádřit; vesmír nepodléhá řízení bohů a nebyl stvořen žádnou nadpřirozenou mocí. Pokud bohové existují, a někteří ze šramanů to jako jistou možnost připouštěli, potom to musejí být přirozené bytosti jako lidé a jiní živočichové; sídlí sice někde jinde, ale podléhají týmž přírodním zákonům jako lidé a nejsou nesmrtelní, nýbrž rodí se, žijí a umírají jako všichni ostatní.
Je hodno zmínky, že většina šramanů věřila v nějaký druh převtělování, transmigrace, a to v převtělování duše nebo vědomí z umírajícího těla do těla nově počatého. V tomto období tento názor přijaly do své tradice i védské či bráhmanské školy. Víra v převtělování možná vyplývala z nechuti trpně přijímat zdánlivě náhodné a libovolně se střídající prožitky štěstí a neštěstí, dobra a zla, jak v životě člověčím přicházejí a mizí, a na té nechuti založeném předpokladu o působení jakéhosi „spravedlivého“ přírodního zákona odplaty za chování a konání na tomto světě. Zároveň ovšem většina myslitelů oné doby považovala život za záležitost veskrze žalostnou a bídnou, prodchnutou samým trápením, a smyslem jejich snažení nebylo ani tak znovuzrodit se do lepších životních podmínek, nýbrž spíše neznovuzrodit se už vůbec.
Z těchto více či méně vědeckých a více či méně spekulativních ideologických hnutí vyniklo aspoň pět velkých a dobře organizovaných myšlenkových směrů, jež se úspěšně prosadily a sehrály významnou úlohu v dějinách filozofie v severní Indii a někdy i mimo ni po dobu dalších nejméně dvou tisíciletí. Tyto školy ovšem podléhaly různým vývojovým změnám, štěpily se na menší celky, časem pozměňovaly své doktríny. Nehledě na postupný vznik menších škol zcela nových, byly to právě ty, jež povstaly v Buddhově době, které nadále určovaly zásadní rozvoj indické filozofie a skýtaly plodorodnou půdu pro vášnivé diskuse a disputace i doktrinářské spory. Projevoval se tu věčně platný dialektický zákon vývoje: teze – antiteze – synteze. Je samozřejmé, že ani bráhmani nemohli zůstat stranou a museli tak či onak reagovat, totiž pozměňovat, upravovat a rozvíjet své vlastní dogmatické systémy a s ohledem na šířící se nové ideje přičesávat své staré doktríny.
Hlavními a nejrozšířenějšími dobře organizovanými šramanskými filozofickými školami byli tehdy kromě buddhistů ádžívakové, „hledači [zvláštního způsobu] žití“; lókájatové či lókájatikové, „zaměření na [tento] svět“, tedy materialisté; džinisté, pojmenovaní tak podle svého „budovatele brodu (na onen svět)“ Mahávíry, zvaného Džina, Vítěz; a adžňánikové, agnostici. Během delšího časového údobí, tedy nikoli hned a naráz, se největšího úspěchu a významu dobrala škola, kterou jako řád žebravých mnichů založil Buddha, zpočátku jen jeden z mnoha potulných učitelů-kazatelů na území konfederace Vrdždži, v Magadhském království a v okolních krajinách severní Indie snad někdy v 5. století před n. l. Shromáždil dosti početný houfec učedníků a hlásal učení, jež mělo všechny hlavní charakteristické rysy typického šramanského hnutí, aspoň při povrchním, zběžném pohledu. Buddha odmítal jakoukoli autoritu vyjma pokus a zkušenost; učedník měl sám pokusem a z něj vyplývající zkušeností poznat a zjistit, že Mistrovo učení je správné a pravdivé, a nikoli je slepě přijímat jen proto, že to Mistr tvrdí. Vesmír podléhá toliko přírodním zákonům, jejichž studiem a pozorováním lze dosíci blaha a osvobození. Nejdůležitějšími zákony jsou zákony příčinnosti, a to jak mravní, tak i fyzické. Převtělování je umožněno a zajištěno tak, že vědomí putuje ze života do života podle zákonů mravní příčinnosti. Konečným a kýženým cílem a smyslem lidského bytí je vymanit se ze sřetězení transmigrací a dospět k setrvalému klidu a míru. Velmi charakteristickou a podstatnou součástí Buddhovy nauky je přesně vypracovaná osnova cvičení a konání k jistému dosažení tohoto cíle. Sám Buddha prohlašuje, že snahou všech bytostí je dosažení blaha a štěstí a že jeho nauka ukazuje cestu k dosažení tohoto cíle buď absolutně a konečně osvobozením od dalšího převtělení a převtělování, nebo relativně a dočasně převtělením a znovuzrozením v příznivějších podmínkách. Správné chování a konání jedince tedy vyplývá z touhy po blahu a štěstí, jsou-li správně pochopeny zákony mravní příčinnosti; není tedy žádnou danou a stanovenou povinností, jak tvrdili bráhmani. Jako základní pozadí svého učení Buddha vyjmenoval a utřídil jednotlivé tvůrčí prvky všehomíra. V soustavě cvičení a ukázňování není tím nejdůležitějším takové či onaké chování a konání, jež, byť nepostrádá podstatného významu, zůstává jen předběžným a přípravným, nýbrž jsou to meditace o podstatě všehomíra a o vlastním bytí, jimiž se vědomí postupně odpoutává a osvobozuje.
Trýznivou otázku po příčině poutání bytostí do sřetězení stále pokračujících znovuzrození, do koloběhu životů a po možném způsobu, jak se z toho zdárně vymanit, což byl ústřední problém vší indické filozofie v jeho době, zodpověděl „roztočením kolesa dharmy“ a vyhlášením čtyř ušlechtilých pravd. To je pravé jádro buddhismu, které je společné všem buddhistickým školám a směrům, ať kdekoli po širém světě.
Poměrně velké množství odkazů v této malé encyklopedii je dáno tím, že jsou tu obsaženy termíny a jména ze dvou jazyků – sanskrtu, kterému je dávána přednost, a páli. O jednotlivých částech či dílech spisů je jednáno pod souhrnným názvem nebo jsou názvy spisů odkázány na autora a mnoho jiných jednotlivin je odkázáno na souhrnný název.
Odkazy abecedně blízké nejsou uváděny, např. ádarša – ádassa, lakšana – lakkhana ap. Sanskrtské tvary jsou označeny zkratkou san., pálijské zkratkou pál.; je-li pro oba jazyky tvar týž nebo je-li z kontextu jasné, o který jazyk se jedná, pak označen není. Při abecedním řazení se nedbá čárek označujících délku samohlásky s výjimkou případů jako mana – mána, samudaja – samudája ap. Háčky jsou brány v úvahu, neboť v přepisu sanskrtu a páli plní specifickou funkci. Proto je ň zařazeno až za n. Časovými údaji se zde šetří, neboť většinou bývají nejisté. Spoléhám též na čtenáře, že bude-li v některém hesle číst např. o sthaviravádinech, najde si podrobnější údaje pod heslem sthaviraváda. Psaní některých indických jmen a názvů se vědomě liší od tvarů doporučovaných v Pravidlech českého pravopisu.