Hobza Antonín
Hobza Antonín
v Rokytnici nad Rokytnou (okr. Třebíč)
v Praze
Právník, člen římskokatolické církve. Po maturitě na gymnáziu v Třebíči (1896) uvažoval o vstupu do kněžského semináře, ale nakonec vystudoval Právnickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze (JUDr. 1902). V letech 1901–14 působil jako prefekt Strakovy akademie, poté absolvoval studijní pobyt na univerzitě v Bonnu. V roce 1907 se na Právnické fakultě UKF habilitoval pro obor církevního práva, od roku 1917 byl řádným profesorem mezinárodního práva. Na nástupnické Právnické fakultě Univerzity Karlovy dvakrát zastával funkci děkana (1923–24 a 1939). V letech 1919–20 vedl právní sekci Ministerstva zahraničních věcí ČSR. Působil také jako člen Stálého rozhodčího soudu v Haagu a byl zakladatelem a předsedou Československého sdružení pro mezinárodní právo. Zastával myšlenku důsledné odluky církve od státu a kritizoval snahy o uzavření konkordátu se Svatým stolcem. Po druhé světové válce se podílel na posouzení právní neplatnosti Mnichovské dohody a vypracoval právní posudek v procesu s K. H. Frankem. V roce 1952 byl jmenován akademikem Československé akademie věd. Mezi jeho díla patří Poměr mezi státem a církví (1909, 1919, 1925, 1931), Právo mezinárodní (1915–1919), Úvod do mezinárodního práva mírového (1933–1935), Modus vivendi (1930) a Úvod do církevního práva (spolu s J. Turečkem, 1929–36).