Islam:Slovníček pojmů

Slovníček vybraných cizích pojmů

  • abú – otec.
  • ʻáda – zvyk, obyčej, tradice (většinou předislámského původu).
  • adab – 1) žánr středověkého arabského písemnictví spojující prvky krásné a didaktické prózy; 2) kodex kultivovaného chování a vystupování vzdělaného člověka.
  • ʻadl – spravedlnost; vyrovnanost. Vše, co ji narušuje, je pokládáno za špatné, neislámské.
  • ahl al-bajt – „Lid Domu“. Příbuzenstvo proroka Muhammada, zejména pak jeho potomci.
  • ahl adh-dhimma – „Lid Ochrany“. Jinověrci na území muslimského státu, jímž se za odvádění poplatku džizji dostávalo statutu „lidu chráněného“.
  • ahl adh-dhikr – doslova „Lid připomínání si“. Poukazuje na opravdové islámské učence.
  • ahl al-kitáb – „Lid Knihy“. Jinověrci, jimž se dostalo Božího zjevení a kteří proto mají být muslimy tolerováni. Jedná se (dle Koránu) o křesťany, židy a sebejce.
  • ahl as-sunna – většina muslimů (asi 90 %), kteří dodržují Tradici Prorokovu, uznávají nástupnictví čtyř „chalífů vedených správnou cestou“ (chulafáʼ rášidún). Protipól šíi.
  • achbár – doslova „zprávy“. Šíitská Tradice obsahující jejich vlastní hadíthy (riwáját).
  • ája – koranický verš (doslova „znamení“).
  • ʻálim – islámský učenec (pl. ʻulamáʼ).
  • Alláhu akbar – zvolání „Bůh je převeliký“ (tzv. takbír). Nutná součást modliteb i azánu.
  • amír al-muʼminín – „kníže věřících“. Původně titul vojevůdce, později vladaře (chalífa).
  • ʻámm - všeobecný; opak zvláštního (al-cháss). Frekventovaný pojem islámského práva.
  • ansár – kolektivní označení (doslova pomocníci) medíňanů, kteří po hidžře přijali islám.
  • ʻaqída – doslova dogma, doktrína či přesvědčení. Závazný „článek“ muslimské věrouky.
  • asmáʼ Alláh al-husná – „Překrásná jména Boží“. Omezený soubor Božích atributů (sifát).
  • asbáb an-nuzúl – doslova „příčiny seslání“. Pomocná disciplína koranické exegeze (tafsír)
  • asl – kořen, původ, zdroj či princip. Takto se mluví o základech islámu, jeho práva apod.
  • atabeg – původně poručník nezletilého nástupce trůnu v době seldžucké, de facto samostatný vojenský vládce oblasti.
  • azán – pravidelné svolávání muslimů k modlitbám z minaretů, které provádí muezzin.
  • baba – súfijský mistr, představený mystického bratrstva (turecky „otec“).
  • bajʻa – hold, slib věrnosti, tradiční potvrzení loyality muslimskému vládci.
  • bajram – náboženský svátek (turecky).
  • bajt al-mál – státní pokladna; původně souhrn dobrovolných darů Prorokových druhů.
  • bán – guvernér, místodržící, lokální vládce (z tur.).
  • bannát – oblast, kterou ovládal bán (z tur.).
  • bátil – neplatný, nesprávný, vadný. Jeden z klíčových termínů islámského práva (fiqh).
  • bátin – vnitřní, esoterní. Důležitý islámský pojem, opak vnějšího, exoterního (záhir).
  • barzach – v islámské eschatologii sféra mezi tímto a oním světem (dunjá a áchira). Pro súfije se tímto pojmem obvykle rozumí prostor mezi duchovním a materiálním světem.
  • basmala – označení formule Ve jménu Boha milosrdného, slitovného, která stojí na počátku súr Koránu a v praxi uvozuje prakticky každý významnější čin věřícího muslima.
  • bej, beg – vojenská a administrativní hodnost v systému osmanské správy.
  • bejlerbej – místodržící osmanské provincie.
  • bidʻa – nežádoucí novinka. Praktiky či přesvědčení, jež nemají oporu v Písmu či Tradici.
  • čaršíja – obchodní čtvrť středověkého muslimského města na Balkáně (z tur.).
  • dáʻí – doslova „hlasatel“. Obecně muslimský misionář.
  • dár al-harb – „území války“, tedy země nevěřících, které mají být podrobeny muslimům.
  • dár al-islám – „příbytek islámu“, tedy země pod vládou muslimů.
  • daʻwa – doslova „výzva, pozvání“. Poukazuje na povinnost muslima šířit svou víru a nabádat ostatní (ať muslimy či nemuslimy) k dodržování ustanovení Božího řádu (šaríʻa).
  • defterdár – vysoce postavený palácový účetní; jistá středověká obdoba ministra financí.
  • derviš – perský název pro náboženské askety a stoupence islámské mystiky (súfismus).
  • devširme – nucený odvod křesťanských chlapců (zejména na Balkánu) do osmanských služeb (nejčastěji vojenských).
  • dhát (Alláh) – podstata Boží, která je (jak učí teologové islámu) naprosto transcendentní.
  • dhikr – doslova připomínání si, rozpomínání se. Súfijská praxe opakování jmen Božích.
  • díja – „cena krve“. Odškodné, které může poškozená strana žádat od pachatele mj. vraždy.
  • dín – náboženství; myslí se jim obvykle islám.
  • dinár – zlatá mince.
  • dirham – stříbrná mince.
  • díván – 1) sbírka díla jednoho autora, nejčastěji básníka; 2) finanční kancelář palácové administrativy; 3) poradní zasedání vladaře složené z vysokých hodnostářů říše.
  • dragoman – tlumočník, též prostředník mezi Osmanskou říší a západními vyslanci.
  • džáʼiz – povolené. Kategorie fiqhu. Obecně platí, že vše, co není zakázáno, je povolené.
  • džáhilíja – „doba nevědomosti“. Takto muslimové označují svou předislámskou historii.
  • džamáʻa – skupina, kolektiv věřících.
  • džámiʻ – páteční (též kongregační) mešita.
  • džanáza – pohřební obřady, které přesně stanovuje islámské právo (fiqh).
  • džanna – doslova zahrada; muslimské nebe (ráj).
  • džihád – významný (a různě interpretovaný) koncept islámského myšlení, který může značit jak vnitřní boj za vlastní sebezdokonalení, tak misijní úsilí, ale též „svatou válku“.
  • džinní (kol. džinn) – neviditelná bytost stvořená z ohně. Víra v ně je pro muslimy závazná.
  • džizja – daň (či „poplatek za ochranu“), kterou odvádělo nemuslimské obyvatelstvo muslimských států.
  • efendi – turecký titul vzdělaného člověka, případně hodnostáře státní správy.
  • emír, amír – titul muslimských vladařů či náčelníků kmenů nebo vojevůdců.
  • falsafa – středověká islámská filosofie.
  • fanáʼ - oproštění se od vlastního Ega, vyvanutí vlastního Já, mystické sjednocení, mystický zánik nebo též „súfijská nirvána“. Stěžejní koncept učení islámské mystiky.
  • faqíh – znalec islámského práva, muslimský právník.
  • faqír – jedno z mnoha označení stoupenců islámské mystiky (doslova „chuďas“).
  • fard – povinný, povinnost. Jedna z kategorií islámské právní klasifikace všech činů.
  • fard al-ʻajn – individuální povinnost muslima (např. modlitba, půst).
  • fard al-kifája – kolektivní povinnost muslimů (např. pohřbení zesnulého bližního).
  • Farhád a Šírín – oblíbená milostná dvojice klasické perské epiky.
  • Fátiha – „Otevíratelka Knihy“. První súra Koránu.
  • ferman – výnos či rozkaz vydaný panovníkem, např. osmanským sultánem (z tur.).
  • fetwa, fatwa – právní dobrozdání kompetentního znalce, muftího.
  • fils – měděná mince nízké hodnoty.
  • fiqh – islámské právo. Jedna ze základních disciplín muslimských „náboženských věd“.
  • fitna – rozkol, rozbroj. Vnitřní svár, který může narušit či zničit jednotu muslimské obce.
  • fitra – vnitřní dispozice každého člověka nebo též přirozený náboženský sklon jedince.
  • Frankové – obecné středověké muslimské označení užívané pro katolické Evropany.
  • futúwa – bratrstva především mladých obyvatel měst, která byla propojená s mystickými řády a často plnila roli místních domobran.
  • ghadír – jezírko, přeneseně pak šíitský svátek. Místo mezi Mekkou a Medínou, zvané Chumm, kde měl prorok Muhammad údajně předat nástupnická práva imámu cAlímu.
  • ghajba – dočasná nepřítomnost skrytého imáma, jehož návrat jako Pána času šíité čekají.
  • ghazel – kratší lyrická báseň rozšířená v arabské, perské i turecké literatuře.
  • ghazijové – bojovníci podnikající nájezdy do zemí nevěřících (např. na osmanském pomezí), případně čestný titul úspěšných vojenských velitelů.
  • ghazw – loupežný beduínský nájezd (z tohoto slova pochází česká „razie“).
  • ghijár – barevné označení oděvů nošených jinověrci (křesťany či židy).
  • ghúl – druh nebezpečných džinů požírajících pocestné.
  • ghulát – extrémisté. Myslí se tím šíitské odnože, které považují ʻAlího za inkarnaci Boha.
  • ghusl – velká (tedy celková) rituální očista muslimů.
  • hadára – kultura, civilizace. Muslimští myslitelé ji považují za nedílnou součást islámu.
  • hadd – tzv. mezní trest. Sankce zmiňovaná přímo v koranickém textu (např. za loupež, odpadlictví, cizoložství aj.).
  • hadíth – záznam o výroku, činu či postoji proroka Muhammada nebo jeho druhů (sahába).
  • hadíth al-qudsí – výrok Boží, který pronesl Muhammad, avšak nebyl zahrnut do Koránu.
  • hadždž – velká pouť do Mekky; povinnost muslimů a součást tzv. „pěti pilířů islámu“.
  • hadždži (spisovně hádždž) – čestný titul muslima, který vykonal pouť do Mekky (hadždž).
  • háfiz – čestný titul muslima, který se naučil celý text Koránu nazpaměť.
  • hál – stav. Klíčový pojem súfijské nauky o cestě. Projev (či dar) Božího milosrdenství.
  • halál – povolené, rituálně čisté (např. o masu). Opak zapovězeného – harám.
  • hamdala – velmi frekventovaná náboženská formule „Chvála Bohu“ (al-hamduliʼlláhi).
  • haníf – čistý monoteista, který se nehlásil ani ke křesťanství, či židovství (mj. Abraham).
  • haqíqa – Podstata, Skutečnost. Pro mystiky je to ta pravá tvář islámu, skrytá za šaríʻou.
  • haqq – Pravda, Pravdivý. Jedno z tzv. Překrásných jmen Božích, oblíbené mj. mezi súfiji.
  • harám – zakázaný (o činech i o jídle). Opak povoleného, čistého - halál.
  • haremlik – soukromá čili uzavřená (tj. ženská) část tradičního muslimského domu (z tur.).
  • hidžra – přesídlení proroka Muhammada z Mekky do Medíny, počátek letopočtu muslimů
  • híla – právní klička. Způsob, jak dodržet literu šarícatské normy, avšak obejít její smysl.
  • hodža – učitel náboženských disciplín v madrase; obecně titul muslimského vzdělance.
  • chalífa – titul nejvyššího představitele muslimské obce (umma); zástupce Posla Božího.
  • chalwa – 1) odloučení v ústraní (součást zkoušek adepta mystické Cesty), 2) „turecký med“ , tj. sladkost připravená z pšeničné mouky, sezamové pasty a medu.
  • chamr – alkohol (původně víno), jehož požívání, výrobu i prodej islámské právo zakazuje.
  • chán – 1) titul některých nearabských (původně mongolských) vladařů; 2) velká budova v městské zástavbě kombinující funkci hostince, ubytovny, skladiště zboží a stájí pro soumary využívána ve středověku cestujícími a kupci.
  • charrádž – pozemková daň.
  • cháridža – nejstarší „sekta“ v islámu, která se vytvořila z části stoupenců ʻAlího po r. 657.
  • chatíb – muslimský kazatel pronášející kázání (chutbu) během společné páteční modlitby.
  • chutba – páteční kázání obsahující ponaučení i chvalořečení proroka Muhammada.
  • ʻibádát – ta část islámského práva, která pojednává o povinnostech muslima vůči Bohu.
  • ʻibádíja – umírněná odnož cháridži, která se dochovala dodnes.
  • Iblís - ďábel, satan.
  • ibn – syn.
  • ʻíd – náboženský svátek.
  • ʻíd al-adháʼ - tzv. Velký svátek, Svátek obětování. Vyvrcholení obřadů pouti do Mekky.
  • ʻíd al-fitr – tzv. Malý svátek. Třídenní oslavy ukončení postního měsíce ramadánu.
  • idžmáʻ – konsensus muslimských právních autorit. Jeden z pilířů islámského práva (fiqh).
  • idžtihád – kvalifikovaný a svobodný právní úsudek kompetentního znalce práva (faqíh).
  • ifrít – jedna z „kategorií“ džinnů, obvykle zlých, připomínajících naše čerty či rarášky.
  • iftár – slavnostní přerušení povinného půstu (sawm) během měsíce ramadánu.
  • ihrám – stav zasvěcení během pouti do Mekky. Stejně se nazývá zvláštní oděv poutníků.
  • ihsán – konání dobra. Klíčový pojem islámské etiky.
  • imám – 1) obecně vedoucí muslimské modlitby; 2) muž z rodu Prorokova, potomek ʻAlího ibn Abí Tálib a Prorokovy dcery Fátimy; 3) uctivý titul těch nejvýznamnějších muslimů (např. vrcholný teolog al-Ghazzálí nebo zakladatel právního směru Ibn Hanbal).
  • imán – víra. Nezbytná součást každého náboženství.
  • imáret – veřejná vyvařovna pro ty nejchudší provozovaná obvykle z výnosů waqfu (z tur.)
  • indžíl – evangelium. Muslimové tímto pojmem označují původní zjevení seslané Ježíšovi.
  • insán kámil – Dokonalý člověk. Vrchol Stvoření a klíčový koncept islámské mystiky.
  • islám – doslova: odevzdání se do vůle Boží; náboženství zjevené proroku Muhammadovi.
  • isnád – doslova „podepření“. Seznam tradentů uvádějící vlastní obsah (matn) hadíthu.
  • isráʼ- zázračná noční cesta Muhammada z Mekky do Jeruzaléma, kde vystoupal do nebes.
  • íwán – prostorný, obvykle bohatě zdobený a do nádvoří otevřený výklenek, jenž býval běžnou součástí tradičního domu nebo madrasy.
  • janičáři – elitní pěchotní složky osmanské armády, původně složené z křesťanských odvedenců zejména z Balkánu. Janičáři sehráli významnou roli v dějinách Osmanské říše.
  • jazídíja – synkretické učení s islámskými prvky vyskytující se především v Kurdistánu.
  • Kaʻba – svatyně stojící uprostřed mešity v Mekce, k níž se obracejí modlitby muslimů.
  • káfir – nevěřící.
  • kaffára – skutek kajícnosti (tawba) předepsaný jako povinná sankce u některých přečinů.
  • káhin – staroarabský (předislámský) kouzelník, kněz či šaman.
  • kalám – teologie, spekulativní muslimská náboženská nauka (doslova: „disputace“).
  • karáma – zázrak připisovaný muslimskému „světci“ (walí).
  • karavanseráj – ubytovna pro cestující a obchodníky i jejich zvířata, většinou mimo město.
  • kasb – doslova „přisvojení si“. Teologická konstrukce řešící otázku svobodné lidské vůle.
  • kaškúl – dervišská brašna na almužny, obvykle vyrobená z kokosového ořechu.
  • al-Kitáb – Kniha, Písmo, uctivé označení Koránu.
  • Korán – soubor zjevení seslaný Bohem skrze archanděla Džibríla proroku Muhammadovi.
  • kufr – bezvěrectví či kacířství.
  • Lá illáha illáʼlláh – Není boha kromě Boha. První část vyznání víry islámu (šaháda).
  • Lajlá a Madžnún – „islámští Romeo a Julie“; děti dvou znepřátelených arabských kmenů; oblíbené téma perské klasické milostné epiky a častý motiv lyrické poezie.
  • laqab – čestné přízvisko, které se obvykle klade na začátek tradičního arabského jména.
  • madhhab – směr islámského práva (dodnes se dochovaly čtyři směry sunnitského islámu).
  • madrasa – islámské vyšší učení náboženské (vyučující zejména islámské právo, fiqh).
  • mahdí – doslova „správně vedený“ a vztahující se zejména na šíitského skrytého imáma.
  • mahr – „obvěnění“. Opak věna, čili cena, kterou vyplácí ženich otci nevěsty.
  • makrúh – nežádoucí, zavrženíhodné. To, co není přímo zakázané, ale nemělo by se dít.
  • malak – anděl v islámské kosmologii.
  • mamlúci – původně otroci, kteří se přes kariéru v armádě mohli dostat až k nejvyšší moci.
  • manára – minaret.
  • mandúb – doporučený. To, co není islámským právem přímo přikázáno, ale je to bohulibé.
  • mansúch – doslova „zrušený“. Takový verš (ája) Koránu, který je zrušen veršem mladším.
  • mangal – zahřívadlo nahrazující zejména v Turecku a na Balkáně kamna, sestávající z vysokého podstavce a obvykle mosazné či měděné pánve, na níž se vkládá žhavé uhlí.
  • maqám – 1) stupeň spirituální vyspělosti poutníka na mystické Cestě. Klíčový pojem islámské mystiky; 2) označení místa posledního odpočinku súfijského světce (walí).
  • marabut – maghribské (západoafrické) označení súfijského světce, případně jeho hrobu.
  • márid – rozšířený druh džinnů, obvykle monstrózní a zlá bytost škodící lidem.
  • masdžid – mešita (v tom nejobecnějším slova smyslu).
  • maslaha – obecný prospěch. Jeden z významných konceptů islámského práva (fiqh).
  • mathnawí – rýmující se dvojverší; oblíbená forma zejména pro perské mystické poémy.
  • matn – vlastní obsah, sdělení hadíthu.
  • mawlid – doslova „narozeniny“. Slavnost, zejména na počest súfijského světce (walí).
  • mazár – poutní místo (zejména hrobka súfijského světce nebo ʻalíjovského imáma).
  • mihráb – výklenek v přední stěně mešity, který ukazuje správný modlitební směr (qiblu).
  • minbar – kazatelna v mešitě využívaná při pátečních společných modlitbách.
  • miʻrádž – zázračná cesta proroka Muhammada z Jeruzaléma do sedmi sfér nebeských.
  • molla – termín užívaný pro muslimské učence obecně a zejména pro učitele náboženství.
  • muʻámalát – ta část islámského práva, která se věnuje problematice vztahů mezi lidmi.
  • mudžáhid – ten, kdo se věnuje džihádu (mj. bojovník „svaté války“).
  • mudžtahid – kvalifikovaný islámský právník, který používá vlastní svobodný úsudek.
  • muezzin – muž, který z vrcholku minaretu svolává pravidelně muslimy k modlitbám.
  • muftí – islámský učenec, který je kompetentní vydávat právní dobrozdání (fatwa).
  • munáfiq – pokrytec. Původně obyvatel Medíny, který přijal islám neupřímně (jen naoko).
  • muqarrabún – ta nejvyšší „kategorie“ mezi anděly, archandělé (doslova „přiblížení“).
  • muríd – adept mystické Cesty. Súfijský učedník.
  • muršid – průvodce na mystické Cestě. Súfijský mistr.
  • murtadd – odpadlík od islámu, který podle náboženského práva zasluhuje trest smrti.
  • musallá – muslimská modlitebna.
  • mushaf – fyzická podoba Koránu, tedy text zaznamenaný na papíru v knižní formě.
  • mušrik – doslova „ten, kdo přidružuje k Bohu“, čili modloslužebník, polyteista apod.
  • mutʻa – doslova „rozkoš“. Název pro dočasné manželství, které tvoří šíitskou specifiku.
  • mutakallimún – mutakallimové, tj. tradicionalističtí teologové (od slova kalám, disputace).
  • nabí – prorok. Člověk vedený Bohem (mahdí), který je příkladem pro ostatní lidi.
  • nadžis – nečistý. Znečištění způsobuje mj. dotyk alkoholu, nečistých zvířat (vepři, psi), zdechlin, krve, hnisu, zvratků, výkalů a mléka nejedlých zvířat (u šíitů rovněž nevěřících).
  • nafaqa – náklady na živobytí, které je muslimský manžel povinen vyplácet své ženě.
  • nahda – obrození. O islámském obrození hovoříme zejména na přelomu 19. a 20. století.
  • namáz – persky a turecky muslimská modlitba (salát).
  • násich – mladší koranický verš (ája), jenž ruší platnost toho staršího, je-li s ním v rozporu.
  • níja – upřímný záměr. Klíčový koncept etiky islámu (a mj. podmínka platnosti modlitby).
  • pádišáh – původně perský titul nejvyššího vládce říše užívaný i osmanskými sultány.
  • paša – vysoká osmanská vojenská a administrativní hodnost, která se kladla až za jméno.
  • pír – představený mystického bratrstva (taríqa). Súfijský mistr (šajch).
  • qádí – islámský soudce.
  • qarmaté – radikální ranně středověké hnutí vzešlé z šíitského ismáʻílijského učení.
  • qasída – oblíbený a klasický poetický útvar rozšířený již od časů předislámské poezie.
  • qibla – modlitební směr k Mekce, podmínka právní platnosti muslimské modlitby.
  • qijás – analogie. Jeden ze čtyř základních pramenů islámského práva (fiqh).
  • qiráʼa mašhúra – doslova Slavné čtení. Kanonická redakce Koránu za chalífy ʻUthmána.
  • qisás – příslušná a přiměřená odplata. Důležitý koncept islámského trestního práva.
  • Qurʼán – Korán. Svaté Písmo islámu.
  • qutb – Pól. Nejvyšší stupeň duchovní dokonalosti a vrchol súfijské hierarchie světců.
  • rabáb – předovýchodní oblíbený strunný hudební nástroj.
  • raʼj - svobodný a kompetentní právní názor kvalifikovaného znalce islámského práva.
  • rakʻa – cyklus pohybů (úklon, prostrace aj.), z nichž sestává muslimská modlitba (salát).
  • ramadán – muslimský postní měsíc.
  • rasúl – posel. Prorok, který lidem přináší zjevenou Knihu (např. Mojžíš či Ježíš aj.).
  • ribá – lichva. Rozumí se tím jakýkoliv úrok či směna poškozující jednu ze stran obchodu.
  • ribát – opevněný řádový dům některých mystických bratrstev (zejména v Maghribu).
  • ridda – odpadlictví od islámu, které klasické islámské právo trestá smrtí.
  • rubáʼí – čtyřverší, básnický útvar užívaný především perskými klasiky.
  • sabílkuttáb – veřejný zdroj vody (kašna) kombinovaný s koranickou školou financovanou obvykle z výnosu waqfů. Rozšířený typ stavby ve středověké muslimské architektuře.
  • sadaqa – dobrovolná (na rozdíl od zakátu) almužna. Výraz muslimské sociální solidarity.
  • sadždžáda – modlák; modlitební kobereček, obvykle bohatě zdobený.
  • sahába (asháb) – generace druhů Prorokových složená z těch nejstarších muslimů, tedy mekkánských přesídlenců (muhádžirún), a medínských konvertitů k islámu (ansár).
  • sajjid – čestný titul udělovaný potomkům proroka Muhammada (doslova: „pán“).
  • sákí – číšonoš, číšník, oblíbená metaforická postava zejména v perské mystické poezii.
  • salát – povinná muslimská modlitba. Každý muslim by se měl modlit pětkrát denně.
  • samáʻ – doslova „naslouchání“. Proslulý obřad vířivého tance mevlevijských dervišů.
  • saráj, seráj – palácová stavba (zejména v osmanském prostředí).
  • sawm, sijám – povinný půst v měsíci ramadánu. Nezbytná součást tzv. „pěti pilířů islámu“
  • selamlik – mužská (tj. návštěvám přístupná) část tradičního muslimského domu (z tur.).
  • sifa – atribut Boží. Zde patří tzv. Překrásná jména Boží, jako jsou Milosrdný, Slitovný aj.
  • silsila – řetězec. Seznam jmen tradentů, jejichž prostřednictvím byl hadíth předáván.
  • simsár, simsára – profesionální zprostředkovatel(ka), především v záležitostech sňatků.
  • síra (nabawíja) – tradiční životopis proroka Muhammada.
  • súfí – stoupenec islámské mystiky (súfismu).
  • sultán – vládce, panovník (z arabského jména značícího obecně moc či autoritu).
  • sunna – muslimská Tradice. Soubor záznamů o výrocích, činech a postojích proroka Muhammada a jeho druhů (asháb, sahába).
  • súra – „kapitola“ Koránu skládající se z veršů (ája). Ten sestává ze 114 takových částí.
  • šaháda – islámské vyznání víry (Není boha kromě Boha a Muhammad je posel Boží).
  • šahíd – mučedník, padlý hrdina (doslova „svědek“). Muslim, který položil život za islám.
  • šajch – uctivé oslovení. Obecně jakýkoliv starší, vážený muž, v užším smyslu pak náboženská autorita, představený mystického bratrstva, předák klanu, učitel atd.
  • šajtán – satan.
  • šaríʻa – soubor ustanovení Božího řádu určující vztahy lidí k Bohu i vztahy lidí navzájem.
  • šaríf – čestný titul těch, kdož odvozují vlastní původ od Proroka (doslova: „urozený“).
  • šatahát – extatické výkřiky některých mystiků, které byly považovány za výraz rouhačství
  • šerbet – osvěžující ovocný nápoj.
  • šíʻa – jedna ze tří základních „větví“ islámu (od slovního spojení „strana ʻAlího“).
  • širk – přidružování někoho či něčeho k jedinému Bohu; přeneseně pak modloslužebnictí a polyteismus. Pro muslimy je to ten nejodpornější hřích.
  • šúrá – porada, konzultace. Důležitý pojem islámského státoprávního myšlení.
  • tadžwíd – esteticky působivá recitace Koránu. Též nauka o ní.
  • tafsír – exegeze (výklad) Koránu. Jedna z nejdůležitějších islámských náboženských věd.
  • Tághút – starobylá pohanská modla. V současnosti symbol tyranie a zla.
  • tahára – čistota, na níž klade islám velký důraz. Základní podmínka platnosti modlitby aj.
  • tajammum – symbolická rituální očista pískem či prachem, když není k dispozici voda.
  • takbír – velmi časté zvolání „Bůh je převeliký“ (Alláhu akbar). Mj. součást volání azánu.
  • takkíja (tekke) – řádový dům islámských mystických bratrstev (taríqa); súfijský „klášter“.
  • taláq – muslimský rozvod (zapuzení).
  • taqíja – předstírání konformity, které mohou v ohrožení života využít šíité či cháridžovci.
  • taqlíd – doslova „napodobování“. Nekritické přijímání názorů určité školy či autority.
  • taqwa – bohabojnost či zbožnost. Zásadní pojem muslimské etiky (achláq).
  • taríqa – súfijské bratrstvo či řád (doslova: „cesta, způsob, metoda“), respektující vlastní regule, organizační strukturu i autority. Ve „světě islámu“ existovaly stovky taríq.
  • tartíl – recitace Koránu.
  • tasawwuf – súfismus, islámská mystika a teozofie.
  • tašbíh – antropomorfní představy o Bohu.
  • tawwáf – rituální obcházení Kaʻby nebo hrobky některého ze súfijských světců (awlijáʼ).
  • tawba – pokání. Významný koncept zejména pro stoupence islámské mystiky (tasawwuf).
  • taʻzíja – svátek, šíitské „pašije“. Slavnostní připomínka mučednické smrti imáma Husajna
  • tawhíd – dogma o absolutní jedinosti a jedinečnosti Boží. Duchovní základ islámu.
  • taʼwíl – obrazný, alegorický či symbolický, výklad Koránu.
  • ʻulamáʼ (sg. ʻálim) – obecné označení učenců (zejména těch náboženských) tvořících jistou islámskou obdobu duchovenstva.
  • umm – matka.
  • umm al-Kitáb – doslova „matka Knihy“, tj. nebeský „archetyp“ Koránu.
  • umma – muslimské obec. V moderní terminologii též „národ“.
  • ʻumra – malá pouť do Mekky. Na rozdíl od hadždže se nejedná o povinnost.
  • ʻurf – zvyklost, obyčej, tradice (většinou předislámského původu).
  • vilájet – osmanská provincie, v jejímž čele stál sultánův místodržící (bejlerbej, paša).
  • wádžib – povinný. Jedna z kategorií islámské právní klasifikace všech lidských činů.
  • wahj – zjevení.
  • walí – člověk blízký Bohu. Označovali se tak zejména súfijští světci.
  • waqf – islámská nadace, z níž byly financovány především obecně-prospěšné stavby.
  • wazír – hlava středověké exekutivy říše; středověký ministerský předseda; dnes ministr.
  • wikála, wakála – kombinace ubytovny, hostince a skladu pro cestující obchodníky.
  • wilája – pouto blízkosti mezi člověkem a Bohem. Významný koncept islámské mystiky.
  • wird – příležitostné („breviářové“) modlitby islámských mystických řádů (taríqa).
  • záhid – asketa.
  • záhir – vnější, exoterní. Důležitý islámský pojem; opak vnitřního, esoterního (bátin).
  • zakát – povinná náboženská daň, jeden z tzv. pěti pilířů islámu (arkán ad-dín al-chamsa).
  • zaqqúm – pekelný strom plodící hlavy satanů vzpomínaný v Koránu.
  • záwija – řádový dům mystických bratrstev. Súfijský „klášter“.
  • zináʼ- smilstvo, cizoložství. Podle islámského práva jakýkoliv mimomanželský styk.
  • zuhd – askeze.