Kocáb Alfréd
Kocáb Alfréd
ve Vídni (Rakousko)
v Praze
Farář Českobratrské církve evangelické. Narodil se do římskokatolické rodiny, vyrůstal však bez otce, který rodinu opustil. Dětství a mládí prožil ve Vídni. V letech 1942–45 byl nuceně nasazen v Německu, zkušenost tamního utrpení jej vedla k rozchodu s římskokatolickou církví a na čas i s křesťanskou vírou. V rámci poválečné obnovy se přestěhoval do Československa, začal studovat filologii na Filosofické fakultě UK a později Vysokou školu politickou a sociální. Po komunistickém převratu školu opustil a po znovunalezení víry vystudoval Husovu / Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. V letech 1955–58 byl vikářem, resp. 1958–60 farářem ČCE ve Zruči nad Sázavou, následně 1960–69 v Chodově a 1969–74 v Mladé Boleslavi. Hlásil se k teologickému hnutí Nová orientace, byl kritický vůči tehdejšímu církevnímu vedení, v šedesátých letech navázal kontakty s ekumenickým společenstvím Taizé. Kvůli svým církevním a politickým aktivitám ztratil v březnu 1974 státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a začal pracovat jako topič. Stal se jedním z prvních signatářů Charty 77, v roce 1978 spoluzakládal Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Koncem osmdesátých let začal působit jako výpomocný duchovní v Praze-Vršovicích a v Praze-Radotíně, teprve v červenci 1989 se všal domohl plného návratu k duchovní činnosti, do roku 1996 byl pak farářem v Praze u Salvátora. Následujícího roku převzal medaili Za zásluhy. Na svůj život vzpomíná v díle Cestou necestou (2007). Jeho maželkou byla psycholožka Darja Kocábová (1931–2023), synem hudebník Michael Kocáb (* 1954) a vnučkou spisovatelka a zpěvačka Natálie Kocábová (* 1984).