Mácha Karel
Mácha Karel
v Dírné (okr. Tábor)
Filosof, v pozdějším období římskokatolické orientace. Studoval na reálném gymnáziu v Soběslavi, v letech 1950–54 absolvoval Vysokou školu politických a hospodářských věd a Filosofickou fakultu UK v Praze, zaměřil se na politologii, moderní dějiny a dějiny české filosofie. V roce 1958 získal na Filosofickém ústavu ČSAV titul CSc., působil zde do roku 1966. V roce 1962 se na brněnské univerzitě habilitoval, o čtyři roky později získal titul DrSc. a v roce 1969 byl na Karlově univerzitě jmenován profesorem dějin filosofie. Téhož roku se stal děkanem Fakulty sociálních věd UK. Byl evidován jako agent komunistické Státní bezpečnosti. Po roce 1970 byl z politických důvodů zbaven možnosti vyučovat a v roce 1978 emigroval do Německa. V exilu (1978–86) působil jako profesor na Ludwig‑Maximilians‑Universität v Mnichově, poté byl zván jako hostující profesor v New Yorku (1987) a od roku 1988 byl řádným profesorem sociální filosofie na Gustav Siewerth‑Akademie v Bierbronnen. Založil Institut pro integrální antropologii v Mnichově a byl viceprezidentem Nietzsche‑Kreis (Essen–Mnichov). Mácha je zakladatelem oboru „integrální antropologie“, který systematicky rozvíjel (1962–69), a po emigraci se přeorientoval na historii české filosofie a filosoficko‑teologické otázky; začal se aktivně hlásit k římskokatolické církvi. Mezi jeho publikace patří např. Mladá generace – známá i neznámá (1965), Dějiny Evropské filosofie (1968, spoluautor Josef Král), Cartesius (1991), Jean Jacques Russeau (1992), Giordano Bruno (1993).
Literatura:
Helena Pavlincová – Jiří Gabriel: „Karel Mácha – historik české filosofie.“ In: Filosof českých duchovních dějin. Moravská zemská knihovna, Brno 2001, s. 34–39.