Madhva (Hind)

Madhva (12. až 13. st.) – jihoindický bráhman, potulný kazatel a teolog višnuistického zaměření a zakladatel védántové dualistické školy dvaitavédánta. Svému odporu proti advaitovému monismu dal výraz v komentáři k Bhagavadgítě a své dualistické učení plně vyložil v komentáři k Bádarájanově základnímu textu védántových škol, Brahmasútra, napsal však ještě dalších 35 knih, mezi nimi Sarvadaršanasangraha („kompendium všech filozofických systémů“). Podle něj je materiální svět skutečný, protože hmota existuje od věčnosti, podstupuje neustálé změny a podléhá při tom tvořivé manipulaci Bohem. Také individuální bytosti existují od věčnosti a mají své trvání jako samostatné osobnosti zajištěno též ve stavu osvobození, byť i v jisté závislosti na Bohu. Nejvyšším Bohem je Višnu a velkou úlohu ve světě hrají jeho inkarnace, hlavně Kršna. Důležitý je též Váju, bůh větru a „dech boží“, jenž se občas vtěluje jako pomocník Višnuových inkarnací, ale i ostatním bohům, včetně Šivy, se dostává uznání. O vysvobození je třeba se snažit, obzvláště vyvinutím lásky k Bohu (bhakti), ale jeho dosažení závisí v poslední instanci na milosti boží (prasáda). Společenství bytostí od bohů po lidi má hierarchickou strukturu a rozdíly v jejich postavení a schopnostech trvají i ve stavu vysvobození. Někteří lidé však nikdy konečného cíle nedosáhnou a buď budou putovat samsárovým koloběhem do nekonečna nebo mohou být i věčně zavrženi.

Literatura:
Glasenapp, Helmuth von (1923), Madhvas Philosophie des Vishnuglaubens, Bonn: Schröder.

Karel Werner