Orel Dobroslav
Orel Dobroslav
v Ronově nad Doubravou (okr. Chrudim)
v Praze
Římskokatolický kněz, muzikolog. Po gymnaziálních studiích ve Vídni, Praze a Kolíně vystudoval bohoslovecký seminář v Hradci Králové, kde byl v roce 1894 vysvěcen na kněze. Již od počátku své veřejné činnosti se zaměřoval na gregoriánský chorál. Přednášel a vydával rukověti, třeba Theoreticko‑praktická rukověť chorálu římského (1899). V letech 1907–19 vyučoval zpěv a liturgickou hudbu na Pražské konzervatoři, současně působil jako editor časopisu Cyril. V roce 1914 získal titul PhDr. na Vídeňské univerzitě s prací o Královéhradeckém speciálníku a v roce 1919 byl jmenován profesorem hudební vědy. Od roku 1921 působil jako profesor na Univerzitě Komenského v Bratislavě, kde založil ústav pro dějiny hudby, vedl Akademické pěvecké sdružení, v roce 1931–32 byl rektorem. Jeho katalogy jako např. Český kancionál (1921) či Kancionál Franusův (1922) položily základy moderního vztahu církve k lidové i liturgické hudbě. Vedle toho vytvořil studie o rozvoji polyfonie v českých zemích a věnoval se dílům Liszta a slovenským skladatelům (Bella, Fajnor, Lichard, Figuš‑Bystrý). Po návratu do Prahy v roce 1939 přednášel a redigoval chorální sbory. Z dalších prací: Počátky umělého vícehlasu v Čechách (1922), Franz Liszt a Bratislava (1925), Hudební památky františkánské knihovny v Bratislavě (1930), Hudební prvky svatováclavské (1937).