Palouš Radim
Palouš Radim
v Praze
v Praze
Filosof, rektor Univerzity Karlovy, člen římskokatolické církve. Po maturitě během druhé světové války se mu podařilo vyhnout se nucenému nasazení, naopak se zapojil do Pražského povstání. Od roku 1945 studoval filosofii na Filosofické fakultě UK (PhDr. 1948), následně vystudoval chemii na Pedagogické fakultě a pracoval jako asistent na katedře analytické chemie (1957–59). V roce 1967 habilitoval prací Škola moderního věku, zaměřenou na Komenského a moderní vyučovací techniky. Palouš se stal jedním tvůrců a prvních signatářů Charty 77 (1976), v letech 1982–83 byl její mluvčí, proto musel opustit akademickou sféru a pracovat v manuálních profesích. Současně organizoval bytové semináře zaměřené na filosofii. Během sametové revoluce byl představitelem Občanského fóra, aktivně se zúčastnil jednání o politickém přechodu. V lednu 1990 se stal rektorem Karlovy univerzity (1990–94), podílel se na reformě univerzity, obnově mezinárodních vztahů. Byl členem Papežské rady pro kulturu (1990–2004). Je autorem více než tří set prací, Škola stáří (1978), Čas výchovy (1983), Světověk (1990), Česká zkušenost (1994), Totalismus a holismus (1996). Jeho práce spojují fenomenologii, komeniologii a etické východisko pro vědu i společnost. Získal devět čestných doktorátů (např. Pittsburgh 1990, York 1992, Soul 1993), Cenu ČSAV, Scheideggerovu cenu (Holandsko 1992) a v roce 1997 mu byl udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy.
Literatura:
Jana Markupová: „Rodina Paloušova jakožto jedno z center českého disentu v zrcadle orální historie.“ Lidé města 14, 2012, 1, s. 133–151; Zuzana Svobodová – Andrea Blaštíková (eds.): Mezi filosofií a teologií výchovy. Dialog k odkazu Radima Palouše. Karolinum, Praha 2021.