Pecka Dominik
Pecka Dominik
v Čejkovicích (okr. Hodonín)
v Moravci (okr. Žďár nad Sázavou)
Římskokatolický kněz, filosof. Po kaplanské službě v Tuřanech, Loděnicích a Zábrdovicích (1918–26) získal učitelksou aprobaci pro gymnázia a vyučoval filosofii, náboženství a jazyky na gymnáziích v Jihlavě, Brně‑Králově Poli a Brně‑Husovicích až do roku 1953. V letech 1949–1950 byl docentem křesťanské sociologie na biskupském teologickém ústavu v Brně. Aktivní byl i jako redactor, spoluvydával Museum, Jitro, Úsvit a Akord; organizoval studentské akce, tábory a přednášky, jež podporovaly kulturní a duchovní rozvoj mládeže. V období komunistického režimu byl dvakrát vězněn, v letech 1954–1955 a 1959–1960. Po druhém propuštění odešel do kapucínského kláštera a v roce 1969 obdržel čestný doktorát teologie na Cyrilometodějské římskokatolické bohoslovecké fakultě v Olomouci. Pecka byl výrazným římskokatolickým filosofickým antropologem. Ve třídílné práci Člověk: filosofická antropologie (1970–71) rozvinul komplexní pohled na člověka jako tělesně‑duchovní a společensky‑kultivovanou bytost. V díle Člověk a technika (1969) analyzoval etické a náboženské souvislosti technického rozvoje a jeho vliv na společnost. Další díla, jako Člověk a dějiny (1969), Cesta k pravdě (1940) potvrzují jeho snahu o syntézu filosofie, sociologie, teologie a antropologie. Své zápasy s totalitním režimem, pobyt ve vězení i pozdější intelektuální aktivity zúročil v knize Z deníku marnosti (1993), závěr života věnoval reflexi života a spirituality (Starý profesor vzpomíná, 1994).