Pitter Přemysl
Pitter Přemysl
na Smíchově (dnes Praha-Smíchov)
v Curychu (Švýcarsko)
Evangelický kazatel a sociální pracovník. Narodil se v římskokatolické rodině ředitele tiskárny, po úmrtí otce v roce 1913 převzal jeho podnik ve Spálené ulici v Praze. Po vypuknutí první světové války se jako dobrovolník přihlásil do armády, na frontě však prožil duchovní obrácení, stal se pacifistou a slíbil zasvětit svůj život sociální práci. Pro dezerci byl odsouzen k trestu smrti, dostal však milost a po válce sloužil jako referent ministerstva obrany. Vystoupil z římskokatolické církve a v letech 1921–22 studoval na Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě, nikdy však nezískal vyšší formální vzdělání, ani se nestal členem nějaké etablované církve. V roce 1922 založil vlastní náboženské společenství Nový Jeruzalém, v letech 1924–41 vydával časopis Sbratření, hojně publikoval evangelicky orientované kratší náboženské úvahy (Mystika křesťanství, 1920; O národu silném, 1921; Chelčický – Tolstoj – Masaryk, 1930; Pacifismus a obrana, 1931; Duchovní revoluce v srdci Evropy, 1948, něm. 1968), příležitostně i básně. Propagoval vegetariánství, pacifismus, esperanto, sbratření mezi národy, přitom se opíral také o své interpretace myšlenek české reformace. Úspěšně působil jako sociální pracovník a pedagog, v roce 1933 v Praze založil výchovný ústav Milíčův dům (1938 s pobočkou v Mýtě u Rokycan), v pozdějších letech stále výrazněji pomáhající především židovským dětem a mládeži. Pomoci Židům a jejich záchraně před holokaustem se věnoval i během druhé světové války, v letech 1945–47 organizoval pomoc pro děti z nacistických koncentračních táborů, ale i vystěhovávaných Němců (tzv. akce Zámky, protože sociální ústavy byly umístěny v několika zámcích nedaleko Prahy). Po násilném uzavření Milíčova domu v roce 1949 se stáhl do ústraní a v roce 1951 emigroval do západního Německa, v letech 1952–62 byl sociálním pracovníkem emigračního tábora Valka u Norimberka, z pověření Světové rady církví zde i kázal. V roce 1963 přesídlil do Curychu, kde založil českou školu a Husův sbor. Po celé exilové období spolupracoval s českým vysíláním BBC a Radia Svobodná Evropa, vydával společenské a náboženské úvahy (Domovu a exilu, 1956; Oheň na zemi, 1957; Schuld und Sühne, 1965), později i vzpomínky (Unter dem Rad der Geschichte, 1970; česky jako Nad vřavou nenávisti, 1975). V roce 1973 obdržel německý Záslužný kříž, 1975 čestný doktorát curyšské teologické fakulty. Pitterovou významnou spolupracovnicí byla od roku 1926 Švýcarka Olga Fierzová (1900–1990), která se kvůli němu přestěhovala do Prahy a pracovala v Milíčově domě a znovu s ním sdílela osudy od roku 1952 (1950 jí nebyl umožněn návrat do Československa); po jeho smrti se stala vykonavatelkou Pitterovy pozůstalosti a organizátorkou českého náboženského a krajanského života v Curychu.
Literatura:
Přemysl Pitter – život a dílo. Pedagogické muzeum J. A. Komenského, Praha 1994; Pavel Kohn: Můj život nepatří mě. Čtení o Přemyslu Pittrovi. Kalich, Praha 1995; Tomáš Pasák: Život Přemysla Pittra, Pedagogické muzeum J. A. Komenského, Praha 1995; Přemysl Pitter – život, dílo, doba. Pedagogické muzeum J. A. Komenského, Praha 1996; Pavel Kohn: Kolik naděje má smrt. Židovské děti z poválečné akce „zámky“ vzpomínají. L. Marek, Brno 2000; Miroslav Matouš: Zvláštní člověk Přemysl Pitter. Bonaventura, Praha 2001; Pavel Kosatík: Sám proti zlu. Život Přemysla Pittra (1895–1976). Paseka, Praha 2009; Jaroslav Balvín: Sociální pedagogika a její dvě české osobnosti. Miroslav Dědič a Přemysl Pitter. Radix, Praha 2015; Lenka Lajsková (ed.): Přemysl Pitter: „Nečekejme na velké chvíle!“. Národní pedagogické muzeum J. A. Komenského, Praha 2015.