Renč Václav
Renč Václav
ve Vodochodech (dnes část obce Straškov-Vodochody, okr. Litoměřice)
v Brně
Římskokatolický básník. Vystudoval filosofii a filologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1936), tématem jeho rigorosní práce bylo Bergsonovo pojetí intelektu a životního vývoje. Po studiu působil v řadě literárních časopisů (Rozhledy po literatuře, Akord, Obnova, Řád). V letech 1945–48 zastával pozici dramaturga ve Slezském divadle a Zemském divadle v Brně. Renčovo dílo je vyznačeno hlubokou religiozitou a spiritualitou, inspirovanou kulturou římskokatolických venkovských komunit. Ve sbírkách Jitření (1933), Studánky (1935), Sedmihradská zem (1937) či později Skřivaní věž (1970) rozvíjel motivy víry, božství, kontrastu světla a tmy, duchovna a hmoty. Po roce 1948 byl Renč jako katolický intelektuál vystaven represím komunistického režimu: v roce 1951 byl zatčen a o rok později odsouzen ve vykonstruovaném procesu s tzv. „Zelenou internacionálou“ na pětadvacet let vězení. Amnestován byl v květnu 1962, rehabilitován v roce 1968. Během věznění vznikly některé z jeho nejhlubších lyrických básní, například sbírka Skřivaní věž. Po návratu do veřejného života v šedesátých letech zastával pozici dramaturga operetního divadla v Olomouci (1969) a věnoval se překladům (třináct Shakespearových her, Goethe, Schiller, Rilke, Mickiewicz aj.). V roce 1998 mu byl in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka II. třídy.