Sokol Jan ml.
Sokol Jan ml.
v Praze
v Praze
Filosof, člen římskokatolické církve. Syn architekta Jana Sokola st., vnuk astronoma a matematika Františka Nušla (1867–1951) a zeť filosofa Jana Patočky (1907–1977). Po komunistickém převratu v roce 1948 nemohl z politických důvodů dokončit sřední školu, vyučil se zlatníkem. Pracoval jako zlatník a mechanik, maturitu si později dodělal večerně, od šedesátých let se věnoval programování počítačů. Angažoval se v římskokatolickém disentu a v šedesátých letech i v dialozích mezi křesťany a marxisty, podílel se na ekumenickém překladu bible. Patřil mezi první signatáře Charty 77. Po roce 1989 se angažoval v politice, v letech 1990–92 byl poslancem a místopředsedou Federálního shromáždění. V roce 1998 krátce působil jako ministr školství, v roce 2003 neúspěšně kandidoval v prezidentských volbách. Zároveň si doplnil formální akademické vzdělání a začal přednášet na Filosofické fakultě UK, od roku 2000 do 2007 byl prvním děkanem Fakulty humanitních studií UK. Ve filosofii vycházel z fenomenologické tradice a personalismu, podílel se na rozvoji filosofické antropologie. Obdržel Řád čestné legie (2008) a posmrtně Řád T. G. Masaryka I. třídy (2023). Autor knih Poselství Ježíšovo (1969), Čtení z bible (1996), Filosofická antropologie. Člověk jako osoba (2002), Antropologie a etika (2003, se Z. Pincem), Čas a rytmus (2004), Člověk a náboženství (2004), Mistr Eckhart a středověká mystika (2004), Etika a život (2010), Proč chodíme do kostela? (2013), Etika, život, instituce (2014), Moc, peníze a právo (2015), Člověk jako osoba (2016), Dluh života. Články – eseje – glosy (2016), Naděje na neděli (2017); také překladatel (Gadamer, Foucault, Teilhard de Chardin).