Thákurové (Hind)
Thákurové [thākur] – jméno významné bengálské rodiny, jejíchž několik členů přispělo velkou měrou k reformnímu procesu neohinduistického hnutí. Dvárkánáth Thákur byl mezi těmi, kdo se snažili udržet v činnosti Bráhmasamádž po smrti Rámmohana Ráje, a jeho syn Debendranáth (1818–1905) založil již r. 1839 reformní organizaci za účelem propagace monoteismu v rámci současného hinduismu s poukazem na teistické tendence ve védských textech a upanišadách, zvanou Tattvabódhinísabhá, a připravil v tomto duchu obsáhlou antologii z textů (vyšla r. 1844 pod názvem Bráhmadharma). Roku 1842 se zapojil do činnosti Bráhmasamádže, postavil jej na pevný organizační základ a byl v něm vůdčím duchem po mnoho let. Ke sklonku života se obrátil k mystickému rozjímání a stáhl se do ústraní ve svém útulku v Šántiniketanu. Nejslavnějším z Thákurů byl jeho syn Rabíndranáth (1861–1941), básník a spisovatel, laureát Nobelovy ceny (1913), který byl ovlivněn učením upanišad, některými buddhistickými texty, neortodoxní tradicí baulů jakož i evropskými básníky jako byli Shelley a Wordsworth. Svou vizi duchovní cesty uložil do dílka Sádhaná. Roku 1921 založil v Šántiniketanu „Celoindickou světovou univerzitu“ (Vishva Bharati World University, Višvabháratí), která přilákala mnoho význačných učitelů (přednášel tam po dva roky i profesor Karlovy univerzity Vincenc Lesný), a někteří její studenti se později stali významnými činiteli v indickém kulturním a veřejném životě.
Literatura:
Lago, Mary – Ronald Warwick (1989), Rabindranath Tagore: Perspectives in Time, Basingstoke: MacMillan.