Vyšohlíd Václav
Vyšohlíd Václav
v Předlicích (dnes součást Ústí nad Labem)
v Praze
Farář Církve československé (husitské), později propagátor tzv. vědeckého ateismu. Pocházel z dělnické rodiny, vystudoval reálné gymnázium v Ústí nad Labem (maturita 1929) a následně přestoupil do Československé církve. Po roce studia práv přešel na Husovu fakultu a v roce 1932 byl vysvěcen na kněze. Působil jako pomocný duchovní ve Znojmě (1932), Brně-Tuřanech, Praze–Libni a na Starém Městě, v roce 1935 se stal farářem v Klatovech. Současně byl redaktorem církevního časopisu pro mládež Rozsévač, v letech 1937–38 stážoval v Oxfordu. V září 1939 byl za své vlastenecké kázání pro výstrahu vzat do ochranné vazby, z níž putoval do koncentračních táborů Buchenwald a Dachau, v nichž strávil celou druhou světovou válku; po osvobození krátce sloužil jako tlumočník mírových pracovníků. V roce 1945 se stal vedoucím redaktorem Českého zápasu. Zároveň vstoupil do komunistické strany a rychle se stal jedním z nejviditelnějších propagátorů levicové orientace církve. Církevní komise ÚV KSČ o Vyšohlídovi uvažovala jako o možném nástupci moravského biskupa Cigánka (1874–1957), avšak ještě než k tomu ale došlo, Vyšohlíd v září 1949 opustil víru i církev stal se členem církevní komise Národní ediční rady české, následně přešel do Státního úřadu pro věci církevní. V letech 1954–57 byl členem a později předsedou obvodního národního výboru Prahy 6. Nejpozději na počátku šedesátých let začal učit ideologické předměty na Vysoké škole ekonomické, v roce 1964 habilitoval z vědeckého komunismu prací Vatikán a USA, v níž dokazoval společné zájmy amerických imperialistů a římskokatolické církve. Ideologicky pojímaným komentářům soudobé mezinárodní politiky a náboženských otázek zůstal věrný i v dalších dílech (Ideologie současného katolicismu, 1965; Vatikán na rozcestí?, 1974; Ke kritice modernizačních tendencí v soudobém katolicismu, 1978, s J. Susem a J. Karolou; Papež pro třetí tisíciletí, 1979; tři svazky kritických popisů zahraničních cest Jana Pavla II. v letech 1979–82). Zapojil se však i do obnovování sociologie v šedesátých letech a s podstatně mladším Emanuelem Peckou (1932–2019) se pokusil o teoretickou práci v oblasti výzkumu elit (Teorie elity a postavení elity v americké společnosti, 1969). V listopadu 1968 se stal vedoucím tajemníkem Československého mírového výboru a následně obdržel několik státních vyznamenání.
Literatura:
Martin Jindra: Sáhnout si do ran tohoto světa. Perzekuce a rezistence Církve československé (husitské) v letech 1938–1945. Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2017, s. 604–608; Martin Jindra – Marcel Sladkowski (eds.): Biografický slovník Církve československé husitské. CČSH, Praha 2020, s. 605–608.