Zvěřina Josef
Zvěřina Josef
ve Stříteži (okr. Třebíč)
v Nettunu (Itálie)
Římskokatolický kněz a teolog. Vystudoval teologii a filosofii na Lateránské univerzitě v Římě (1932–37), kde byl vysvěcen na kněze (1937). Po návratu do Československa působil jako kaplan Malé Straně v Praze; během nacistické okupace přednášel na tajném biskupském teologickém učilišti, což mu vyneslo třináctiměsíční internaci v Zásmukách (1942–43). Po válce začal učit archeologii a dějiny umění na Teologické fakultě UK, kde rovněž získal doktorát (ThDr. 1948). Od ledna 1952 byl souzen ve vykonstruovaném procesu, byl odsouzen k dvaadvaceti letům vězení. Ve vězení byl aktivní v rámci tzv. vězeňské univerzity. Podmínečně propuštěn byl v listopadu 1965. V letech 1969–70 přednášel na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, zakládal časopis Via, poté vykonával duchovní službu v Praskolesích až do nuceného odchodu do penze v roce 1974. Nadále pokračoval v podzemní pastoraci, organizoval přednášky pod názvem Živá teologie a účastnil se akcí disentu. Byl signatářem Charty 77. Po listopadu 1989 byl jmenován čestným děkanem teologické fakulty UK, spoluzakládal Českou křesťanskou akademii a stal se jejím prvním předsedou. Zemřel při koupání v moři v Itálii. Autor publikací Vzdor ducha – Z dopisů a kratších zamyšlení (2002), Pět cest k radosti (2003), a především Teologie agapé I. (2003), v níž vyzval k inkluzivní, radikálně otevřené interpretaci křesťanské víry, spojující ducha spravedlnosti s radostí a láskou. Nositel řady státních vyznamenání in memoriam.
Literatura:
Eva Kantůrková: Dialog o víře. Scriptum, Praha 1993; Marie Rút Křížková: Žít jako znamení. Rozhovory s Josefem Zvěřinou. Zvon, Praha 1995.