absolutno (Hind)

absolutno, Absolutno – filozofický termín, kterým se označuje nejvyšší předpokládaná realita, která je nepodmíněná, neomezená a transcendentní. To znamená, že nemá počátek a konec v čase čili je věčná anebo je mimo čas (nadčasová), nepodléhá prostorovému ohraničení a je tedy všudypřítomná nebo mimo prostor (prostoru transcendentní), a je nepřístupná normálnímu lidskému vnímání a vědomí, neboť její existenční dimenze je nadsvětská. V náboženských a rovněž v některých filozofických systémech je absolutno ztotožňováno s Bohem, obvykle pokládaným za stvořitele. V panteistické filozofii je absolutno chápáno jako božské jsoucno (někdy s přívlastkem osobnosti, a proto je v některých systémech zváno Bůh), které je vzhledem ke světu jak transcendentní (tj. nadsvětské a tedy přímo nevnímatelné a ve své podstatě nepostižitelné), tak imanentní (tj. přítomné ve světě jako celku i v každé jeho části).

V hinduismu je absolutní skutečnost pokládána vždy také za zdroj, z něhož se vynořila relativní skutečnost jevová, tj. kosmos čili „stvořený“ vesmír. Nejobvyklejším označením pro ni je upanišadový termín brahma. Absolutní brahma je ústředním pojmem hinduistické filozofie, a i když je v ní obecně uznáváno, že jej nelze myšlenkově postihnout, je mu přesto přisuzováno několik charakteristik. Především to je brahma vlastní inherentní inteligence, jak je to vyjádřeno v jednom z „velikých výroků“ (mahávákja) upanišad: pradžňánam brahma, tj. brahma je inteligence (či moudrost, Aitaréjópanišad 3.3). Občas se texty vyjadřují o brahma jako o osobnosti, byť i nekonečné, a toto pojetí má předchůdce již ve Rgvédu, v hymnu, ve kterém absolutno, z nějž vzešel svět a tvorstvo, figuruje jako kosmická osobnost (puruša, Rgvéd 10.90). V jiných hymnech je absolutno označováno výrazem adža, tj. „nezrozený“ (Rgvéd 1.164.6; 8.41.10; 10.16.4; 10.82.6). Zcela neosobní pojetí absolutna se zdá vyplývat ze známého hymnu o počátku světa (Rgvéd 10.129), kde je nazváno tad ékam (to jedno) a nadáno vnitřním dynamismem, ale i touhou (káma) manifestovat se, která je prvním výronem mysli (manasó rétah), takže i zde je zdánlivě neosobní „to jedno“ charakterizováno duševností a duševním hnutím. V mnoha textech je absolutní jsoucno s těmito charakteristikami oděno do mytického hávu, např. jako postava bohyně Aditi, která dala zrození světu, atd. Atharvavéd je nejstarším textem, v němž je již termínu brahma pro absolutno několikrát užito (např. Atharvavéd 11.8.32), a toto označení poté zcela zdomácnělo nejprve v upanišadách a později zaujalo ústřední místo obzvláště v systémech védántového myšlení. Výraz brahma ve významu „absolutno“ se vyskytuje hojně také v běžné terminologii doktrinálního i populárního hinduismu, a to vedle různých jiných označení. Učení jednotlivých tradic obvykle připisují svému hlavnímu bohu status jak neosobního absolutna, brahma, tak nejvyšší osobnosti, a jejich vyznavači dávají přednost představě, v níž je absolutno ztotožněno s jejich zvoleným osobním bohem, kterého obvykle nazývají Pán (íšvara).

Karel Werner