astrologie (Tibet)
astrologie – tibetské hvězdopravectví ci (rcis), doslova „počtářství“, představuje kombinaci dvou nezávislých astrologických systémů a tradic – indického nagci (nag rcis), doslova „černé počtářství“, a čínského karci (dkar rcis), doslova „bílé počtářství“.
Tibeťané věří, že planety a dobří a špatní duchové ovlivňují osud člověka a že působení těchto sil mohou úspěšně předvídat a rozeznávat pouze lamové-hvězdopravci cipové (rcis-pa), kteří proto bývají dotazováni o radu a pomoc před všemi rozhodujícími okamžiky života člověka: při narození, sňatku, smrti, před nastoupením nějaké cesty či zahájením nějakého obchodu apod.
Tibetský rok lo (lo) je lunární o 360 dnech, a tak se některé dny, označované za nešťastné, vypouštějí, aby se dostal do souladu s měsíčními fázemi. Rok začíná podle tibetského lunárního kalendáře většinou koncem února při novoluní. K měsícům dawa (zla ba) se dávají pořadové číslovky první až dvanáctý. Dny v týdnu za (gza’) se označují názvy těles sluneční soustavy: ňima (nyi ma, Slunce) – neděle, dawa (zla ba, Měsíc) – pondělí a dále pěti planet: migmar (mig dmar, Mars) – úterý, lhagpa (lhag pa, Merkur) – středa, phurbu (phur bu, Jupiter) – čtvrtek, pasang (pa sangs, Venuše) – pátek a penpa (spen pa, Saturn) – sobota. Některé dny se někdy spojují s prvky – neděle a úterý s ohněm me, pondělí a středa s vodou čhu, čtvrtek se vzduchem lung, pátek a sobota se zemí sa.
Tibetské měření času (letopočet) spočívá na dvanáctiletém zvířetníkovém cyklu lokorčüňi (lo skor bcu gnyis), kombinovaném s čínsko-indickým šedesátiletým cyklem rabdžung (rab byung).
Dvanáctiletý kalendář používá pro pojmenování roků názvy dvanácti zvířat čínsko-tibetského zvěrokruhu v tomto pořadí:
- čhi (byi, myš),
- lang (glang, vůl),
- tag (stag, tygr),
- jö (yos, zajíc),
- dug (brug, drak),
- dul (sbrul, had),
- ta (rta, kůň),
- lug (ovce),
- te (spre, opice),
- ča (bya, pták),
- khji (khyi, pes),
- phag (phag, vepř).
Dvanáctiletý kalendář měla podle tradice uvést do Tibetu roku 641 n. l. čínská princezna Wen-čcheng (Wen-čheng), žena tibetského krále Songcän Gampa (Srong-btsan sgam-po).
Šedesátiletý kalendář je původem jednak z Indie, jednak z Číny a je pro něj příznačné užití týchž dvanácti zvířat tibetského zodiaku ve spojení s pěti prvky, jdoucími za sebou v tomto pořadí: šing (dřevo), me (oheň), sa (země), čag (lcags, železo), čhu (chu, voda). Šedesátky se dociluje tak, že se každý prvek opakuje dvakrát v kombinaci s dvěma za sebou jdoucími zvířaty. Např. sa + dug (země + drak), sa + dul (země + had) atd. Tímto způsobem se pět dvojic prvků opakuje v cyklu šestkrát (2×5×6=60), zatímco sled zvířat se v tomto schématu vystřídá pouze pětkrát (12×5=60). Tím se dociluje pro každý rok jiné kombinace, a tudíž i jiného, nezaměnitelného označení.
Z důvodů ponejvíce astrologických bývají někdy sudé roky cyklu označovány jako „mužské“ (pho), kdežto liché jako „ženské“ (mo). Tyto přívlastky se vkládají mezi oba komponenty, tj. mezi název prvku a jméno zvířete. Kupříkladu sa-pho-dug, „mužský [rok] Země a Draka“ (1028), sa mo dul, „ženský [rok] Země a Hada“ (1029) atd.
První šedesátiletý cyklus začíná v Tibetu rokem 1027 (me mo jö, „ženský [rok] Ohně a Zajíce“) a další následují a stereotypně se opakují v šedesátiletých intervalech (1027–1086, 1087–1146 atd.). Rok 1027 je počítán jako začátek novodobé tibetské chronologie a souvisí s uvedením mystické nauky pozdního buddhismu, zvané Kálačakra (Dünkhor či Dükjikhorlo) do Tibetu. Podle tradice měl Buddha – Šákjamuni vyložit tuto nauku králi Sučandrovi z bájné země Šambhaly, odkud se toto učení dostalo oklikou do Indie a na počátku 2. tisíciletí křesťanské éry proniklo do Tibetu, když tam, konkrétně roku 1027, vyšel tibetský překlad komentáře k tantře Kálačakramúla.
Pozdější tibetští historici z praktických důvodů převedli zpětně roky, předcházející tomuto datu, také do šedesátileté soustavy. Současný XVII. cyklus začal roku 1987 a skončí roku 2046.
Tibetský šedesátiletý cyklus na rozdíl od čínského nezačíná standardní první kombinací v cyklu, totiž rokem Dřevo + Myš, nýbrž v pořadí až čtvrtou kombinací Oheň + Zajíc, a to z toho důvodu, aby se tibetský cyklus, započatý roku 1027, dostal do souladu s obdobným starším šedesátkovým cyklem čínským, majícím tehdy svůj začátek o čtyři roky dříve, roku 1024.