dvaitavédánta (Hind)

dvaitavédánta [dvaitavedānta] – dualistická škola filozofického myšlení uvnitř védántové tradice, jejímž zakladatelem byl Madhva (12.–13. st.). Její dualismus spočívá v tom, že uznává dimenzi absolutního božského bytí i dimenzi relativního hmotného bytí za reálně existující. Východiskem této školy myšlení byla Rámánudžova filozofie kvalifikovaného monismu, Madhvova škola však zašla v opozici proti absolutnímu monismu Šankarovu mnohem dále nežli filozofie Rámánudžova. Dvaitová tradice nazývá dimenzi absolutního bytí upanišadovým pojmem brahma, ztotožňuje jej však plně s nejvyšším Pánem vesmíru, jímž je pro ni bůh Višnu. Existuje tedy Bůh a kromě něj také věčné, ale omezené individuální duše, které trpí nevědomostí. Pro ně Bůh stvořil svět z jemné substance čili hmoty, která je rovněž věčná a mezi obdobími stvoření zaplňuje nečinně dimenzi relativního bytí. Individuální duše procházejí ve své nevědomosti mnoha životy, mohou však aspirovat na osvobození, které Bůh ve své milosti poskytne těm, kdo žijí čistým životem. Nejlepší způsob, jak si zajistit milost boží je jít cestou oddané lásky k Bohu (bhaktimárga). Individualita jedinců je plně zachována i ve stavu vysvobození, jsou však zcela závislí na Bohu. Ti, kdo si nezvolí čistý život a neobrátí se k Bohu, budou i nadále podrobení znovuzrozování v relativním světě hmoty, třeba i do nekonečna, nezmění-li svůj způsob života. Ti, kdo se v nezřízené honbě za sobeckými cíli neustále dopouštějí zlých činů, mohou dospět k bodu, odkud již není návratu, takže ztratí možnost vysvobození natrvalo; jejich údělem se stane věčné zatracení v nekonečné vzdálenosti od Boha. (Tento bod a některé jiné rysy v učení této školy daly podnět k názoru, že na ni měly vliv křesťanské nauky.)

Literatura:
Ramachandran, T. P. (1977), Dvaita Vedanta, Salibury: Compton Russell.

Karel Werner