pouť (Hind)
pouť (játrá [yātrā], tj. ‘jití’) – návštěva posvátných míst za účelem pobožnosti, získání zásluh nebo i dosažení vysvobození, neboť poutní místo (tírtha, tj. brod) se může stát pro poutníka místem přechodu ze samsárového proudu na onen břeh, který je symbolem vysvobození. Jít alespoň jednou v životě na pouť je jednou z nejdůležitějších povinností a aspirací hinduisty. Ve védských dobách nebyl náboženský kult vázán k pevným místům. „Brod“ či místo přechodu nebo komunikace s vyššími sférami bylo všude, kde byl dočasně postaven védský obětní oltář. V epické době však již nacházíme pevně ustavená a známá poutní místa, a dokonce již existoval tzv. „velký poutnický okruh“, popsaný v Mahábháratě, jehož první zastávkou byl Puškar, zasvěcený Brahmovi. Brahmův kult kvetl v době raného buddhismu a podle pálijského kánonu sám Buddha před svou smrtí doporučil svým následovníkům navštěvovat čtyři místa, památná důležitými událostmi v jeho životě (narození, probuzení, první „kázání“ čili zahájení učitelské činnosti a smrt čili konečné vyvanutí – parinibbána). Je tedy možno usuzovat na to, že vliv buddhismu vedl k zavedení tradice poutí v hinduismu. Zemře-li poutník během svého putování k poutním místům, znamená to pro věřícího hinduistu okamžitý přechod z tohoto světa do nebeského ráje nebo i konečné vysvobození. Většina hinduistických poutních míst se stala posvátnými, protože se na nich odehrály legendární události za účasti bohů nebo v životě božských inkarnací. Poutním místem se může stát kterákoli lokalita, ve většině případů však se jedná o posvátná města, řeky, jezera a hory.
Literatura:
Bhardwaj, Surinder Mohan (1973), Hindu Places of Pilgrimage in India, Berkeley: University of California Press.