sanskrt (Hind)

sanskrt [saṃskṛta] – složený, vybroušený, zdokonalený, umělý. Posvátný a literární jazyk staré a středověké Indie, který má za sebou několik stadií vývoje. Jeho nejstarší známá forma, jazyk védských hymnů (staroindičtina), se od jazyka závěrečných textů véd, tj. upanišad, v některých aspektech značně liší, takže se nezdá, že tyto jeho dvě formy spojuje přímá vývojová linie. Spíše to naznačuje, že asi došlo k posunu autorství do poněkud jiného lingvistického prostředí. Klasickým kodifikátorem sanskrtu byl geniální gramatik Pánini (kolem 500 př. n. l.) a většina pozdější náboženské a epické literatury více méně zachovává jeho pravidla. Literární sanskrt pak doznal dalšího vytříbení v básních guptovské éry, zatím co se zhruba od počátku našeho letopočtu počala objevovat, hlavně v buddhistických textech, forma sanskrtu, jež nerespektuje Pániniho zásady. Byla nazvána buddhistický hybridní sanskrt. Jako latina v Evropě, zůstal sanskrt v užívání v učených a kněžských kruzích, i když se hovorové verze staroindických jazyků, které byly původně sanskrtu velmi blízké, vyvinuly ve svérázná místní nářečí a třídní slangy (a později ve středověké a posléze novověké jazyky severní Indie). Mnozí bráhmani a pandité dosud hovoří sanskrtem a sanskrt je vyučovacím jazykem na Sanskrtské univerzitě ve Váránasí

Literatura:
Burrow, T. (1955), The Sanskrit Language, London: Faber & Faber.

Karel Werner