satí (Hind)
satí [satī] – „jsoucí“, žena; dokonalá manželka. Ježto ke ctnostem dokonalé manželky byla v Indii, hlavně ve středověké době, počítána ochota dobrovolně následovat zemřelého manžela a být upálena s jeho tělem na pohřební hranici, stal se tento výraz téměř výlučně označením žen, které takto skončily svůj život. Přeneseně se pak jím, z jazykového hlediska ne zcela správně, označuje akt upalování vdov, ať již podstoupený dobrovolně nebo pod nátlakem (často v angličtině psáno suttee). Sanskrtských názvů pro tento obyčej existuje několik, např. sahagama (společný odchod) anugama (následování), anumarana (následná smrt) aj. Řídký výskyt zmínek se zdá svědčit o vzácnosti tohoto obyčeje ve starších dobách, ale je zmíněn v řeckých kronikách ze 4. st. př. n. l. a stal se dosti častým v kšatrijské vrstvě v 1. st. př. n. l., pak povlovně počtem ustoupil, začal však opět stoupat od 6. st., obzvláště po porážkách indických bojových sil za loupeživých a později dobyvatelských islámských vpádů. Celé komunity ovdovělých žen a osiřelých dívek i dětského věku podstupovaly dobrovolnou smrt upálením v chrámech a jiných budovách, aby unikly pohaně a otroctví. V následujících dobách začala bráhmanská ortodoxie považovat obyčej satí za důležitou součást posvátné tradice hinduismu a trvala na něm i za mughalské a britské vlády. Zásada dobrovolnosti nebyla vždy respektována a existují záznamy o používání nátlaku i omamných prostředků k docílení navenek hladkého průběhu rituálu v případech neochoty se mu podrobit. Tato praxe a sám obyčej byl odsuzován mnoha hinduistickými básníky, tantrickými texty a různými reformě smýšlejícími osobnostmi. Islámští vladaři se jej snažili omezovat a britská správa jej zakázala zákonem r. 1829. Ojedinělé případy obřadu se i pak čas od času vyskytovaly, a to i v nedávné době: jeden r. 1946, zpráva o jiném hovoří o dobrovolném podstoupení obřadu mladou rádžpútskou ženou dne 4. 9. 1987 (Rúp Kanvár). Ač zachován do historických dob jen v Indii, indoevropský původ tohoto obyčeje je doložen severskou mytologií (odkud jej zřejmě převzal Wagner pro závěrečnou scénu své opery Götterdämmerung).
Literatura:
Leslie, Julia (1987/88), „Suttee or satī: victim or victor?“, Bulletin of the Centre for the Study of World Religions 14.2, str. 5–23.
Narasimhan, Sakuntala (1992), Sati: Widow Burning in India, New York: Doubleday Anchor.