svajambhú (Hind)
svajambhú [svayambhū] – „sám sebou existující“; nestvořený; neodkázaný svou existencí na žádného jiného činitele. Tento výraz označuje brahma upanišad jako sám sebou existující božský zdroj veškeré manifestované reality. Byl však v upanišadách použit jako epiteton i pro Brahmu ve smyslu Pána (íša), nejvyššího Boha, čímž mu vlastně byla přiznána rovnomocná podstata jako brahma či stejná existenční základna s ním. Později byl tento termín adoptován vyznavači Višnua a Šivy, když svého zvoleného boha prohlásili nejen za nejvyššího Boha a hlavního člena božské trojice (trimúrti), nýbrž současně za pravé transcendentní Absolutno, totožné s brahma upanišad. Proniká tu tedy již nejméně od dob upanišad pojetí jednotné absolutní skutečnosti, jež v sobě spojuje z hlediska jevové skutečnosti nebo pojmového chápání protikladné rysy jak neosobního jsoucna, tak osobního boha. Pálijský ekvivalent (sajambhu) se objevuje i v buddhismu, v komentářích a dalších nekanonických textech (Milindapaňha, Visuddhimagga, džátaky), ve smyslu „soběstačný“. Sanskrtský termín s jeho původním významem byl adoptován též mahájánovými texty pro Ádibuddhu (srovn. též jméno buddhistického komplexu u Káthmándú v Népálu Svajambhunátha, tj. sám sebou existující Pán).