upanišady (Hind)
upanišady [upaniṣad] – filozofické a mystické texty, které patří ve védské literatuře do kategorie šruti, tj. „zjeveného“ písma. Tvoří jeho závěrečnou část, tedy „konec véd“ (védánta), a takto jsou někdy souhrnně nazývány. Pozdější filozofické školy, jejichž myšlenkové soustavy se opírají převážně o učení upanišad, nesou ve svých názvech označení „védánta“, s příslušnou kvalifikací pro vzájemné rozlišení podle svých nuancí. Vzhledem k svému postavení jako božsky inspirované písmo se upanišady těší v hinduismu velké autoritě, o jejich přesném počtu však neexistuje úplný konsenzus.
Následujících 13 nejstarších upanišad lze pokládat za opravdově védské: Brhadáranjaka, Čhándógja, Aitaréja, Taittiríja, Íša, Kéna, Katha, Prašna, Mundaka, Mándúkja, Švétášvatara, Kaušítakí a Maitrí. Některé hinduistické kruhy však připisují védskou autentičnost 108 upanišadám a pokládají je za část zjeveného písma (šruti), ačkoli některé z nich jsou značně pozdější. Jsou však mezi nimi i cenné texty, rozpracovávající jógovou filozofii a metodiku praxe. Mimoto existuje několik desítek dalších textů, které si osvojují název upanišady; některé z nich byly sepsány až v moderní době.
Nejvlastnější poselství védských upanišad lze shrnout do čtyř bodů: (1) Nejhlubší podstata veškeré skutečnosti, zvaná brahma, která je také božským zdrojem projeveného vesmíru, je v jádře totožná s nejvnitřnější esencí jáství v člověku, zvanou átman. (2) Dokud si tento fakt člověk plně neuvědomí v bezprostředním zážitku vnitřního poznání, je podroben zdánlivě nekonečnému koloběhu znovuzrozování v nesčetných formách existence podle svých karmických dispozic či zásluh. (3) Dosažení onoho vnitřního poznání identity vlastní nejvnitřnější podstaty s božským zdrojem reality má za následek osvobození (mókša) z koloběhu životů v projeveném („stvořeném“) světě. (4) Cesta, která vede k tomuto poznání, vyžaduje odpoutanost od světských cílů a vyvinutí schopnosti přímého vnitřního kognitivního zření pomocí metod meditace (dhjána), které byly později vypracovány v systematickou disciplínu, známou pod jménem jóga.
Upanišady vykonávaly již záhy po jejich objevení Evropou jistý vliv na její kulturní scénu. V letech 1801–1802 vydal Anquetil du Perron sbírku 50 upanišad ve svém překladu z perské předlohy, zvané Oupnekhat (kterou si ze sanskrtských rukopisů dal pořídit mughalský princ Dárá Šikóh r. 1656). Jejich četbou se Schopenhauer seznámil s učením upanišad, které se staly „útěchou“ jeho života a spolu s buddhismem ovlivnily jeho filozofii. Studium Schopenhauerovy filozofie opět vykonalo svůj vliv na Richarda Wagnera, což se do jisté míry promítlo do jeho operních libret. O dalších vlivech by bylo možno napsat rozsáhlou studii.
Literatura:
Radhakrishnan, S. (1953), The Principal Upanisads, London: Allen & Unwin.