skandha (Buddh)
(přesměrováno z vidžňánaskandha (Buddh))
skandha, pál. khandha – patero složek bytosti, pět součástí osobnosti, individua, patero vidů, jimiž osobnost existuje na světě. Jsou to vnější podoba či tvar (rúpa), tedy tělesnost, dále pak cítění či pociťování (védaná), vnímání (san. saňdžňá, pál. saňňá), tvůrčí představy či představivost a duševní tvořivost (san. sanskára, pál. sankhára) a vědomí či zkušenostní poznání (san. vidžňána, pál. viňňána). Patero složkami bytost lne ke světu a lpí na něm. Zdejší bytí omylně považované za individuální, není ve skutečnosti nic víc, než přirozený proces jevů fyzických a psychických, který započal, pakliže vůbec započal, už dávno před naším narozením a po naší smrti bude pokračovat nekonečně. Ať jsou skandhy brány samostatně nebo dohromady, nikdy nevytvářejí individuální osobnost, skutečnou a samostatnou; ani v nich ani mimo ně neexistuje vůbec nic, co by bylo možno označit za nezávislé ego či duši. Smrtí jedince se skandhy uvolňují, rozptylují a pak se znova seskupují; nepřecházejí tedy z života do života jako ucelený soubor. Skandhy jsou věci a jevy složené, sestavené (san. sanskrta, pál. sankhata) nebo jinak vzniklé, to jest podmíněné (san. sapratjaja, pál. sappaččaja). Jejich charakteristickými rysy jsou buď zrození (džáti) nebo vyrobení (san. utpáda, pál. uppáda), setrvalý stav (san. sthiti, pál. thiti), proměna (san. anjathátva, pál. aňňathatta), chátrání a stárnutí (džará) a zánik (san. vjaja, pál. vaja). Bývají definovány jako bez vlastního já (san. anátmaka, pál. anattaka), tedy bezpodstatné, nestálé a pomíjivé (san. anitja, pál. aničča), prázdné (san. šúnja, pál. suňňa) a strastné (san. duhkha, pál. dukkha). Patero složek bytosti tvoří tato seskupení, a to hmotné (san. rúpaskandha, pál. rúpakkhanda), pocitové (san. védanáskandha, pál. védanákkhandha), vjemové (san. saňdžňáskandha, pál. saňňakkhandha), představové (san. sanskáraskandha, pál. sankhárakkhandha) a vědomé či uvědomělé (san. vidžňánaskandha, pál. viňňánakkhandha). Hmotné seskupení obsahuje čtvero hmotných veleprvků (mahábhúta), a nadto ještě hmotu druhotnou, odvozenou (upádája) z těchto čtyř. Ta se skládá z čiv zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu a z věcí jimi postihovaných, totiž z tvarů, zvuků, pachů, chutí a dotyků, jimž jsou přisuzovány různé vlastnosti, jako například velikost, hlasitost, vůně, sladkost, tvrdost atd. V různých textech se tu jednotlivé údaje ovšem dost liší. Pocitové seskupení obsahuje všechny zakoušené pocity, jež jsou buď příjemné, libé (sukha), nebo nepříjemné, nelibé, strastné (san. duhkha, pál. dukkha) anebo neutrální, nijaké (san. madhjastha, pál. madždžhattha). Seskupení vjemové zahrnuje všechny vjemy, a to libé, nelibé i neutrální, leč i vjemy omezené (san. parítta, pál. paritta), rozšířené (san. mahángata, pál. mahangata) a nezměrné (san. apramána, pál. appamána). Představované seskupení, to jsou všemožné duševní stavy a pochody, například styk (san. sparša, pál. phassa) smyslového orgánu a vnímaného předmětu, čímž vzniká poznání, chápání (čétaná), pozornost či bedlivost (manasikára), usuzování (san. vitarka, pál. vitakka), rozvaha (vičára), radost (san. príti, pál. píti), blaho (sukha), rovnodušný nezájem (san. upékšá, pál. upekkhá), rozhodnutí (san. adhimókša, pál. adhimokkha), sebeuvědomování (san. smrti, pál. sati), činorodost (čhanda), meditativní soustředění (samádhi), moudrost (san. pradžňá, pál. paňňá), tupost (san. stjána, pál. thína) a mnoho dalších. Zařazují se sem též základní ctnosti a neřesti, klady a zápory duševních hnutí a vůbec psychické činnosti, jakož i některé pusté abstrakce, které nepatří nebo nejsou zahrnuty do seskupení hmotného, pocitového ani vjemového. Seskupení vjemové má šestero druhů uvědomování, totiž pět uvědomování smyslových a uvědomování rozumové. Každé z nich vzniká jako účinek styku příslušného smyslu s příslušným objektem. Rozumové uvědomování bývá ztotožňováno s intelektem (san. manas, pál. mana) a s myšlením (čitta). Vzhledem k tomu, že těchto pět souborů podstat či složek osobnosti tvořících bytost v sobě zahrnuje všechny věci (san. dharma4, pál. dhamma), jež vůbec existují, vyplývá z toho, že všechno je pomíjivé, všechno je zasaženo inherentní vlastností pomíjivosti (san. kšaja, pál. khaja), okamžikovosti (san. kšana, pál. khana), avšak jak Buddha zdůrazňuje, vědomí je pomíjivější než hmota.
Viz též: upádána