vrátjové (Hind)

vrátjové [vrātya] – souhrnný název pro skupiny indoárijských kmenů, sdružených přísahou vrata do bojových bratrstev, jejichž území bylo v oblasti severovýchodní Indie (kde později vzniklo království Magadha, dnešní Bihár a západní Bengálsko). Zdá se, že byli předvojem indoárijského příchodu a počali pronikat z Íránu do oblasti harappské civilizace kolem r. 1900 př. n. l. V následujících staletích se pod tlakem dalších, mohutnějších přistěhovaleckých vln indoárijského obyvatelstva z Íránu přesunuli na východ, kde zůstali po několik staletí v relativní odloučenosti od védské civilizace, která zatím vyrostla na západě na území Saptasindhu. Vrátjové měli svou vlastní náboženskou a duchovní tradici, která se jen zčásti kryla s hlavní árijskou tradicí, z níž vyrostl védismus. Teprve když se prosperující védská civilizace počala přelévat ze Saptasindhu na východ a zahrnula území Magadhy, zredigovali bráhmani vrátjovské duchovní dědictví a vytvořili z něj čtvrtou védskou sbírku, zvanou Atharvavéd. Jisté vrátjovské vlivy a svědectví o jejich praktikách lze nalézt i ve Rgvédu. Atharvavéd obsahuje celou jednu knihu věnovanou jevu vrátja. Byl to zejména zjev osamocených poutníků, zvaných ékavrátja, který měl ohlas již v rané védské době jako prototyp neortodoxního světce a dokonalého adepta. V bráhmanské redakci Atharvavédu se ékavrátja jeví také jako prapůvodní kosmogonická síla, zosobněná jako kosmický Ékavrátja, zvaný též Mahádéva. Vrátjovské vědění mělo několik úrovní nebo vrstev, mezi nimi magii a lidová kouzla, jež cestující vrátjové nabízeli obyvatelstvu Saptasindhu. Mezi nimi vynikaly trojčlenné skupiny, sestávající ze zkušeného mistra, zvaného mágadha, jeho žáka-asistenta, zvaného brahmačárin a asistentky pumščalí. Mezi jejich magickými službami usedlému védskému obyvatelstvu, závislému na dobré úrodě, bylo provádění rituálů k zajištění plodnosti polí, které zahrnovaly invokace, recitace a předzpěvování manter a snad i složitější zpěvy a tanec, a také rituální kopulaci na polích. (Symbolismus těchto rituálu patrně ovlivnil bráhmany, což je patrno v některých pasážích bráhman i upanišad.) Plodnostní rituály vrátjů je pravděpodobně nutno pokládat za předchůdce tantrických praktik pozdějších staletí. Dnešní hnutí baulů, známé historicky od 15. st., snad sahá svými kořeny rovněž do doby vrátjů, neboť se mezi nimi vyskytují jak jednotlivci, tak obdobné trojčlenné skupiny; také nebyli nikdy zakotveni ve védské tradici a nejsou vázáni výlučně na hinduistické proudy, k nimž se u nich mísí prvky z buddhismu i džinismu. Původní bojovná vrátjovská (tj. přísahou vázaná) bratrstva lze dokonce pokládat za starobylou indoevropskou instituci, jestliže je možno tak soudit z jejich podobnosti starořeckým kurétům. (Zajímavou paralelu – nebo snad pokračování? – představují středověké řády bojovných rytířů, jako byli templáři; také založení Švýcarska má obdobnou ideu v pozadí, jak naznačuje jeho původní název s označením Eidgenoßenschaft.)

Po bráhmanizaci magadhského území a vrátjovského obyvatelstva byli mnozí vrátjové s duchovním pozadím nebo se zaměřením na rituální služby přijati mezi bráhmany, bojovná elita mezi kšatrije a většina ostatních splynula s vaišji. Ti však, kteří zůstali věrni své vrátjovské tradici, byli v bráhmanských pramenech označeni za zrádné a dekadentní Árijce, kteří neuznávali védský rituál. Žili tedy mimo společenský rámec, patrně se však brzo ztratili v rozmanitosti putujících sádhuů nebo skupin divotvůrců, aby se snad později vynořili jako baulové.

Literatura:
Hauer, J. W. (1927), Der Vrātya: Untersuchungen über die nichtbrahmanische Religion Altindiens, Stuttgart: Kohlhammer.

Karel Werner