vdova (Hind)

vdova (vidhavá [vidhavā]) – ke stavu vdovství se v hinduismu vždy družilo jisté stigma viny, a znovuprovdání i mladé vdovy bylo vždy přinejmenším provázeno nesouhlasem. Ve védské době a až do doby epické je doložena praxe levirátu (nijóga, tj. provdání za bratra zemřelého nebo jeho nejbližšího příbuzného za účelem zplození dětí ve jménu nebožtíka pro pokračování jeho linie), a také normální znovuprovdání bylo možné tam, kde bráhmanská ortodoxie neměla dosud rozhodný vliv. Tato situace se však postupné zhoršovala se vzrůstajícím vlivem bráhmanské vlády nad obyčeji, až byl zákaz znovuprovdávání vtělen do kompendií dharmašáster. Následkem toho postavení vdovy v hinduistických rozvětvených rodinách, žijících pohromadě, kleslo prakticky na služebnou úroveň. Uniknout mu bylo možno jen následováním zemřelého manžela na pohřební hranici (viz satí). Situace vdov se počala zvolna zlepšovat v nové době za koloniální správy a hlavně působením neohinduistických reformních hnutí a také omezeného emancipačního hnutí v samostatném státě, který uzákonil rovnoprávnost žen. Přežitky negativního postoje k vdovám však jsou v hinduistické společnosti dosud velmi patrné.

Literatura:
Meyer, Johann Jakob (1953), Sexual Life in Ancient India: A Study in the Comparative History of Indian Culture, London: Routledge & Kegan Paul.

Karel Werner