monismus (JKI-K)

monismus (z řec. monas – jednota, jednotka) Protiklad dualismu a pluralismu, jež předpokládají víc než jeden zákl. princip; pojem poprvé použil Ch. Wolff pro označení fil. a částečně i náb. učení uznávajících jednotný základ vší skutečnosti. Kořeny m. lze vidět už v řec. předsokratické filosofii, chápeme-li např. Thaletův vodní živel jako substanci; obecně tehdy, považujeme-li archai za metafyzické první principy. Vlastní nástup m. představuje až renesance a novověká filozofie, většinou v souvislosti s panteismem (G. Bruno, B. Spinoza). Někdy se rozlišuje mezi absolutním m., uznávajícím jedinou substanci jsoucna (duch v idealismu, matérie či hmota v materialismu), jejímž rozvinutím či modifikací jsou všechny další věci a jevy, a relativním m., který převádí rozrůzněnost skutečnosti na svrchovaný princip. Křesťanství, založené na teistickém oddělení světa a Boha, není přes různé pokusy v tomto směru s m. slučitelné; s m. se shoduje pouze v nauce o výlučné stvořitelské aktivitě Boha (creatio ex nihilo) a jeho všudypřítomnosti, jinak vykazuje rysy dualismu. Důsledkem m. je popření svobody vůle.

Břetislav Horyna