přirozená teologie (JKI-K)

přirozená teologie (theologia naturalis) Označení souhrnu teol. a náb.-fil. názorů, dle nichž je poznání Boha možné každé rozumové lidské bytosti bez předpokladu nadpřirozeného zjevení; opak teologie zjevení. Termín p.t. poprvé užil zřejmě Augustinus pro popis těch názorů antických řec. filosofů, které kř. teologie mohla vykládat jako anticipaci křesťanství a její theologia supranaturalis. Rozumové poznání Boha zdůraznil zejm. Tomáš Akvinský ve svých důkazech boží existence (quinque viae), i když p.t. připisoval jen pomocnou úlohu. Na počátku novověku se p.t. stala zdrojem deismu a vznikající filosofie náboženství; podle Herberta z Cherbury (De veritate, 1624) jsou zákl. náb. poznatky a přesvědčení přístupné lidskému rozumu bez ohledu na dobu a dotyčné náboženství, záleží jen na správné interpretaci zkušenosti s hist. náboženstvími. V moderní filosofii vyvrátili pozice p.t. David Hume (Dialogues concerning Natural Religion, 1779) a Immanuel Kant (Kritik der reinen Vernunft, 1781): Hume svou analýzou zkušenosti a kauzality, Kant poukazem na antinomičnost rozumu, který se nechá vést transcendentální iluzí přirozeně teol. poznání. Ve 20. stol. vyhrotil kritiku p.t. K. Barth, který považoval myšlenku přirozeného rozumového poznání za protikř. a modlářskou a veškeré možné poznání spojil se zjevením.

Břetislav Horyna