Augustinus Aurelius (JKI-K)
Augustinus Aurelius (354-430) Lat. círk. Otec. Narodil se v Thagastě (sev. Afrika) v rodině řím. občana Patricia a křesťanky Moniky; studoval v Kartágu, stal se rétorem v Kartágu, Římě a Miláně. Náb. hledání jej přivedlo k manicheismu (asi 374-383). Nespokojen s manichejským výkladem zla a lidské viny a zaujat vedle Cicerona zejm. novoplatonismem, obrací se A. pod vlivem milánského biskupa Ambrože ke křesťanství a k mnišskému ideálu; 391 se stává pomocníkem hipponského biskupa, 396 jeho nástupcem. Teol. zájem a energická povaha vedou A. k účasti na věroučných a círk. polit. sporech jeho doby: 411 předsedá A. polemice ústící v odsouzení a tvrdé pronásledování paralelní africké círk. struktury donatismu. Vedle protimanichejských spisů jeho mládí je rozhodujícím A. teol. zápasem spor s pelagianismem, naukou zdůrazňující aktivní podíl člověka na spáse. Proti tomuto učení rozvinul A. svou pozdní teologii milosti a předurčení. A. umírá v Hippu obleženém Vandaly, jeho smrt a následné dobytí města signalizují konec řím. epochy.
Vedle Confessiones (Vyznání), autobiografického díla obsahujícího fil. analýzy zla a času, patří k nejvýzn. A. spisům pojednání De Trinitate (O Trojici), kde je pomocí sebevztahu lidského ducha (jako božího obrazu) vyloženo kř. učení o jediném Bohu ve třech osobách. Dobytí Říma Vizigóty 410 inspirovalo A. k úvahám o smyslu dějin a poslání polit. společenství („pozemské obce“) i společenství církve („boží obce“; spis De civitate Dei). Význ. částí A. díla jsou též jeho alegorické a mystické výklady Písma, drobnější věroučné a mravoučné spisy, kázání a dopisy.
A. teologické a fil. dílo (rozpracování témat svobody, zla, času, dějin, Trojice, milosti, církve aj.) i jeho nepokojný duch, jeho vášnivá spiritualita a pronikavá psych. analýza trvale inspirují evrop. myšlení (augustiniáni, středověká františkánská teologie, reformace, jansenismus, fenomenologické analýzy času, vůle, svobody ve filosofii 20. stol.). Čes.: Soliloquia animae ad Deum, 21828 (Rozhovory duše s Bohem, 1946); Vyznání, 1926, 1990; O pořádku, O učiteli, 1942; O Boží obci 1-2, 1950.